Kočka - 4)kapitola

5. července 2010 v 10:11 | verasi |  Kočka
Bré ráno :))) Tedy aspoň pro mě, jelikož jsem teď vstávala a čučela, že i když si to nepamatuju, tak jsem včera večer dodělala kapitolu ke Kočce. Je delší než ta minulá a představuje nám řešení, které musel Neit i Raf najít, než se znovu setkají+kousek Neitovi nehezké minulosti. Tak hezké čtení :) A když tak do komentů napište, k čemu chcete další kapču. Ať vím!

4)Řešení

Tmavovlasý zaskřípal zuby a cítil, jak se mu po rukách rozlévá nepříjemné teplo. Krev.
A tenkrát byla Davidova. Ten blbec se musel poprat s někým pěkně silným...Napadlo ho a v tu chvíli si to uvědomil. Jestli lovec stopuje jeho pach, tak je za chvíli tady!
"Do prdele!" Zanadával a pevně stiskl jeho tělo v náručí, než se pomalu i s ním ve svých rukách zvedl, ignoroval bolestné mručení a opatrně jej položil na gauč, jehož bílá přikrývka se rychle začala měnit na červenou.

Bylo jasné, že zranění jsou hluboké a on nemá čas mu je tady všechny ošetřit, pokud tu za chvíli bude lovec, ale přesto rychle šáhl po lékárničce a vytáhl pár obvazů, kterými zavázal ty největší rány a prášky, které by měli utlumit bolest. David sebou ale neustále cukal a střídavě se mu objevovaly ouška a ocas, které naštěstí nebyly tak poškozené. Co se proboha stalo? Proč mě nikdo neinformoval? Že by o to agentura nevěděla? Prolétávaly mu hlavou nebezpečné myšlenky, mezitím co ho donutil spolknout prášky, které dostal od doktora, kterému ostatní přezdívali Hrůzly, což na něj cekem sedělo.
Neit měl na něj pár velmi nehezkých vzpomínek a nepochyboval, že David taky. Znal ho, jednou spolu plnili náročný úkol a moc dobře si u toho zašukali. Neit odmítal slovo milovat-to mohli spolu jen ti, kteří se milují a ne ti, kteří chtějí prostě utišit svoje pudy. A to tenkrát on a David prostě potřebovali.
Během pár minut tu bělovlasý ležel jen v boxerkách a ovázaný téměř jako mumie a cáry jeho oblečení
ležely vedle gauče. A právě v tu chvíli se ozvalo bušení na dveře. Silné a neodbytné. Už nás našel! Došlo Neitovi okamžitě a pak už jen slyšel, jak se tomu šmejdovi podařilo vyhodit dveře z pantů. Byl tu. A byl nebezpečně hlasitý. Předem si umanul, že ho odsud musí dostat a zabít ve velké vzdálenosti od tohoto bytu. Sousedi by si mohli něčeho všimnout. Už teď se možný divý, proč někdo v 1 v noci, vysazuje dveře z pantů. Polknul, když se ve dveřích objevila vysoká postava nějakého muže.
Přikrčil se a zavrčel. Varovně, aby tomu muži jasně ukázal, že tu není jen jedna kočka, což už on určitě podle pachu poznal, ale kdyby ne, Neit mu chtěl jasně ukázat, že je tady. Slyšel, jak lovec udělal dva, tři kroky směrem k němu a konečně byl v dosahu světla, které vycházelo z lampy. Azurové oči ulpěly na muži s dlouhými černými vlasy, hnědýma očima, arogantním úsměvem a zakrváceným nožem v každé ruce. Bylo to už dlouho-ale přece ho poznal.
"Deamone?"
Černovlasý se uvolněn usmál a zastrčil nože do pouzder připnutých k jeho pásku.
"Skoro bych se bál, že m nepoznáš, Neite." Opřel se o stěnu a tvářil se jako na návštěvě u starého přítele, ale Neit s ním tu frašku hrát odmítal-pořád stál v pozoru a po očku pokukoval po Davidovi, který ležel na gauči za ním.
"Jak dlouho jsme se neviděli?" Zatvářil se tmavovlasý zamyšleně.
"Budou to dva roky, co si mě znásilnil, pokusil zmrzačit a pak mě nechal ležet v tom zasmradleným sklepě."
Zavrčel Neit a na jeho hlavě se objevily dvě šedé ouška, jedno ovšem postrádalo špičku a vypadalo, jako by mu ho někdo kousal.
Neit to ale nedělal proto, že by chtěl bojovat-jen mu chtěl ukázat památku, kterou si od něj odnesl.
"Jsem rád, že si to pamatuješ."
"Těžko zapomenout na legendárního Deamona, který své kočičí oběti nezabíjí, ale ukájí na nich své zvrácené chutě."
Dlouhovlasý se zasmál. Věděl, že měl mezi lovci i kočkami svou pověst, která se utvořila hlavně tím, že on nikdy nezabíjel. Znásilnil, mučil, hrál si. Vlastně to byl jediný důvod, proč ty ušaté potvory chytal. Na rozdíl do jiných lovců mu bylo úplně putna, co ta jejich slavná organizace dělá, čím se zabývá, nebo kolik lidí vraždí. On sám zabíjel kdysi lidi. Chytli ho a šel za to před soud, který nakonec vynesl verdikt, že ten muž je prostě blázen, který za své skutky nenese odpovědnost a měl by být umístěn do psychiatrické léčebny. On však zdrhl, dostal sek lovcům, kteří mu jeho jednání nechtěli zatrhnout, naopak mu dokonce dávali vybrat a podporovali ho v jeho sado-maso hrátkách.
Stačilo jim, když je zbavoval těch ušatých kraavců, nebo jim zatrhl to, aby se vůbec někdy mohli pohybovat. A jemu to tak více než vyhovovalo, až do teď. Začal být lovcům na potíž, prý je moc nápadný a přilákává pozornost. Jinak řečeno-chtějí se ho zbavit. A on věděl, že i když je velmi silný, sám se jim neubrání. Potřeboval pomoc. A kde jinde ji najít, než zrovna u agentury, které necelé čtyři roky vyražďoval členy?
"Nejsem tu jako nepřítel-věř nebo nevěř, chci se s vámi spojit. A když jsem našel toho kouzelného bělovláska, hned mě napadlo, že když o jen trochu prošťouchám, uteče si pro pomoc. Nemohl jsem vědět, že k tobě, ale rozhodně lepší než agentura." Mluvil potichu, ale důrazně a sledoval, jak se Neitovi mění výrazy tváře.
"Důkaz." Řekl nakonec modrovlásek úsečně.

Pokud mluví pravdu..mýt ho na své straně by byla opravdu výhoda...i když bych na místě nejradši zabil....od té aby co on....už jsem nikomu nedovolil, aby do mě vstoupil...
Dlouhovlasý pozoroval jeho obličej, jako by se snažil přečíst všechny myšlenky, co se mu honí hlavou. Jestli na to, co jsme spolu prožili v tom sklepě, tak se nedivím, že je tak bledý. V duchu se vítězně ušklíbl, ne venek se však tvářil pořád stejně.
"Pamatuješ si na lovce, kterému se pro jeho ránu říkalo Železná pěst?" Optal se a Neit kývl.
Deamon si tašku, která mu vysela přes rameno a byla tak nenápadná, že vypadala téměř jako součástí jeho pláště, přisunul z boku na hrudník, rozepnul ji a pomalu z ní něco vytáhl. Úsměv ho přitom neopouštěl.
"Do prdele!" Vyjekl Neit, když konečně rozpoznal, co to vlastně vytahuje.
Ne zbraň, ne foťák nebo něco podobného. Hlava. Lidská hlava s vytřeštěnýma krví podlitýma očima a zaschlými slinami na bradě. Bez těla. Neitovi se na okamžik zhoupnul žaludek, ale včas to ustál.
"To je hlava Železné pěst." Řekl nakonec tvrdým hlasem.
"Správně. Zabil jsem ho pro vás, aby jste mi věřili. Tušil jsem, že budete chtít důkaz. Takže tady ho máš!"

Vyhodil tu věc ve svých rukou do vzduchu směrem k Neitovi, který ji obratně, ale s jistým odporem chytil do rukou a zkontroloval, jestli je to doopravdy ono. Řezné rány, které oddělily hlavu od těla, vypadaly přesně jako ostatní, které způsobovaly jeho dýky.
"Dobře. Dejme tomu že ti věřím, ale nemusel jsi Davida tolik zřídit!" Zachrčel zlobně a teprve teď dovolil jeho uším, aby se stáhli.
"Toho bělovlasého kocourka? Tvůj milenec?" Odhadoval.
"Kamarád." Odsekl.
Nemůžu ho jen tak dovést do agentury. Dali by mi to na triko a nesl bych za něj zodpovědnost! Proč musel David jít kruci zrovna za mnou? I když, je fakt že jestli někoho z té agentur považuji sobě za blízkého, je to on. Kruci! Mám nápad-obtěžuje mě přece ten lovec ze třídy. Dám mu to jako ujišťovací úkol, že je na naší straně.A může se mezitím co já budu ve škole starat o Davida. Ale nesmí mu ublížit!
"Mám pro tebe návrh. Než tě zavedu agentury, dám ti jednoduchý úkol. Odkrouhneš pro mě jednoho lovce co mi momentálně maří misi a budeš se starat o Davida," všiml si jeho chlípného úsměvu a zamračil se," ale tak, aby se uzdravil! Jeden škrábanec navíc, jeden pokus o znásilnění a z naší dohody nic nebude. Tak si tě ještě před tím, než tě odvedu k agentuře ověřím!"
Deamon potřásl hlavou, až se mu pár černých pramínků nahrnulo do obličeje. Zbytek té černé záplavy mu dál volně stékal až do poloviny zad.
"Bohužel nemám na výběr." Zasyčel.
"Jsem rád, že si to uvědomuješ." Podotkl sykavě Neit.
Nebylo to poprvé, co se s ním setkal od té doby, co mu to provedl. Poprvé řval, kopal a ječel, snažil se jej zabít. Tenkrát toužil jen po jediném, zabít jej. Ale postupně ten chtíč opadal, nenáviděl ho, to ano a byl by jedině rád, kdyby ho mohl zabít, ale už to dokázal ovládnout a dokonce s ním dokázal spolupracovat.
"Musím se ještě postarat o Davida," prohodil po chvíli a rukou si projel krátké modré vlasy,"a ty zatím někam vypadni. Třeba do vany, ale hlavně daleko ode mě!"
Černovlasý ještě chvíli zvažoval, zda neukončit tu nesmyslnou dohodu, neskočit po něm a nezabít jej. A pak by si mohl užít s tím bělovláskem. Ale věděl, že to nejde. Nakonec jen rukou zalovil v batohu, než vytáhl co hledal-malou skleněnou lahvičku-a hodil ji Neitovi, který ji opět bravurně chytnul a podezřívavě si ji měřil.
"Potři mu tím rány, rychleji se uzdraví,"prohodil a poté ospale kývl," jdu do vany."
Kéž bys šel raději do háje...

"Rafaeli!" Nesl se jindy útulným-dnes však zcela zdemolovaným pokojem, kde se na lustru spokojeně váleli bledě modré ponožky jak Rafova matka doufala, nepoužité-důrazný hlas ženy ve střeních letech.
"No?" Ozval se vesele hnědovlasý kluk, mezi tím co se pokoušel najít kravatu mezi ponožkami, kde měl nejasnou předtuchu, že ji včera dával.
"Co to zase děláš?" Povzdechla si.
"Nestíhám a jestli dneska přijdu pozdě, jdu do ředitelny!," ujasnil hnědovlásek mezi tím co odhazoval ponožky ze šuplíku, aby se mohl po té kravatě pořádně podívat,"a hledám kravatu."
Matčin ostříží zrak, za ta léta s mužem a synem, kteří oba měli společné chaotické rána a bordelářství, v mžiku našel mezi tím vším nepořádkem, který stejnak nakonec uklidí ona, kravatu se znakem střední školy, kterou její povedený synek navštěvoval.
"No, jestli myslíš tu pruhovanou, co se tady válí u tvé postele, tak nechápu, proč tady vyhazuješ do vzduchu šuplík s ponožkami."
Zakroutila krátce hlavou nad Rafovým blaženým výrazem, když ji konečně našel.
Ovšem když kolem ní procházel, kravatu opětovně místo na krku, kolem hlavy jako čelenku, všimla si v jeho očích zvláštních stínů. Každému jinému by to zřejmě zůstalo skryto, ale ona jako milující a snad až moc přecitlivělá co se jejího syna týče matka, hned poznala, že to hnědovlasé stvoření něco trápí. Chvíli přemýšlela, jestli to nemá něco společného s jeho kočičími momenty, ale o tom by si s ní hned promluvil.
Povzdychla si a jemně jej chytla za loket, čímž jej zastavila v půlce cesty a vysloužila si udivený pohled.
"Trápí tě něco?" Zeptala se jej narovinu.
Hnědovlasý chvíli přemýšlel. Nevěděl, jak jí říct, že za jeden den se stihl skamarádit s klukem, který jej sice nepokrytě sváděl, ale zato mu hodně pomohl. Ale zároveň o něm slyšel, že je sexuální deviant. Smutně se na mamku podíval.
"Mami, kdyby ti někdo o někom, kdo ti hodně pomohl, řekl velmi divné a hrozné věci, věřila bys mu?" Upřel na ni pohled svých naivních dětských očí.
"No," zaváhala na chvíli žena a upřela oči někam do dálky,"dávala bych si na něj pozor, ale rozhodně bych ho hned neodsuzovala, dokud si to neověřím."
Rafovi se štěstím rozzářily oči. On celou noc bádá nad tím, jak to vyřešit a přece je to takhle snadné!
"Mami," vlepil jí mokrou pusu na tvář,"jsi zlato!"
Tmavovláska se krátce zasmála, než ji pohled padl na budík na nočním stolku.
"Nestíháš.." Připomněla tomu třeštidlu a se smíchem sledovala, jak ze dveří vyletěl jako raketa.

Raf si už po cestě do školy nacvičoval nějakou vhodnou omluvu, kterou by nějak zakecal, že opět přišel do školy pozdě. K jeho obrovské úlevě se mu však tentokrát do školy podařilo přijít včas, poprvé za tento týden! S úlevou zapadl do lavice a s údivem zjistil, že jeho spolusedící tu ještě není. V zápětí však ucítil, jak mu někdo rukou jemně prohrabuje vlasy a dotek rtů na svém uchu. Na pár krásných minut zadoufal, že by to mohla být Tammy. Ale jeho dívka ho takto ještě nikdy nepřivítala. Takže zbýval...
"Ahoj krásko."
Neit!
Hnědovlasý sebou cukl, aby ho ty svádivé rty dál nemohly studit na jeho ušním lalůčku a pokusil se o chabý úsměv.
"Ahoj Neite."
Modrovlasý se jen tiše ušklíbl jeho reakci, než dosedl na lavici a podíval se na kupu psaníček, na její desce. A zřejmě byly všechny adresované jemu. Nějaké hloupé zmilované slova, která by ztratila svůj účinek stejně rychle, jako by se ty holky rozutekly, kdybys nich jedenkrát sekl drápky. Už už se je chystal za doprovodu Rafaelova zvědavého pohledu vyhodit, když si všiml jednoho, na kterém byl pouze krátký vzkaz, naškrábaný nevzhledným písmem.
Sleduji tě..L.
L jako lovec. Domyslel si Neit a krátce se usmál. Ještě že aspoň tahle starost mi odpadla. Skrčil to všechno do kuličky a jednou přesně mířenou ranou tím obohatil odpadkový koš.


 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Aylen Aylen | 6. července 2010 v 15:38 | Reagovat

Pěkný,těšm se na další kapitolu :)

2 Hirotana Naoto Hirotana Naoto | 6. července 2010 v 19:50 | Reagovat

ou...nevím co říct,takže jen:těším se na další díl...XD

3 Satiras Satiras | 6. července 2010 v 22:18 | Reagovat

Super kapitolka hlavně ten konec :-D Polibek na ouško ještě k tomu kočičky :-)
Bezva a řekla bych, že Rafovy už nezbívá moc sil na vzdor:-D
A Deamon a Davidem taky vypadají na zajímavý páreček :-) Už se těším.
Když se ptáš na další kapču tak teď byla Kočka další by byla hezká třeba Ona ... je On

4 Nyuu-chanˇ.ˇ Nyuu-chanˇ.ˇ | E-mail | Web | 7. července 2010 v 10:09 | Reagovat

vrr...mnau...xD
To jinak vyjádřit nejde užasný rychle dál..:)

5 terkic terkic | Web | 8. července 2010 v 10:09 | Reagovat

jen jedno slovo:DÁL!

6 lili lili | 7. září 2010 v 0:14 | Reagovat

užasný *-* tvuj blog sem našla teprv dneska ale tahle povídka je užasna *-*

7 t55t t55t | 16. září 2010 v 22:11 | Reagovat

skvělá povídka! kdy bude pokráčko???

8 Zakuro Zakuro | E-mail | 4. května 2014 v 1:23 | Reagovat

to není fér, já musím vědět, jak to dopadne :D !!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama