Tábor - 1/?

1. srpna 2010 v 12:38 | Verasi |  Tábor
Taak kdo si myslel že kvůli tomu, že na blog týden nic nepřibylo a já se neozvala, že končím, tak se plete! Bohužel jsou u mě takové výpady úplně běžné a pak prostě nemám chuť nic dělat, jen někde zalézt do kouta. Ale k blogu a k Vám se vždycky vrátím! Vždycky! Mějte se mnou proto prosím trpělivost a také moje oblíbené stránky, které jsem po týden vůbec nenavštěvovala, těm se OMLOUVÁM hlavně :))
Takže a teď k téhle povídce. Ze začátku jednorázovka, pak se mi to nějak zvrhlo a když už to mělo 7 stránek a já chtěla psát pořád dál, došlo mi že asi ne mno :D Takže je z toho taková spešl kapitolovka která bude končit s koncem prázdnin. A o čem že bude? Jestli chctete vědět, tak se pusťte do čtení :D

1 část

Každému něco nejde.
A pokud jste kluk,je okolí celkem chápavé, pokud vám nejde matika,neumíte kreslit, nebo nevynikáte ve zpěvu. Ale ruku na srdce, je pro správného 14letého teenagera možné, aby mu trochu, alespoň trochu nešel sport? A existuje vůbec nějaký? K zlosti mého otce ano a je to právě jeho syn. Totiž já. Petr Kadlec, student základní školy se specializací na matiku a fyziku, který právě ukončil 8. třídu. A kdyby do toho mohl můj otec mluvit, jistě by dodal: který by se do míče nestrefím ani kdyby byl velký jako celá Afrika. Což je bohužel pravda a mám dojem, že i kdyby byl ten míč velký jako celá zeměkoule,stejnak by se mi nepodařilo jej chytit a akorát bych zlomil nohu, nebo ruku nešťastníkovi, který by mi byl nejblíž. A takhle to není jen s míčovými sporty, jsem antitalent naprosto na všechno co jen vzdáleně zavání sportem. Uběhnu metr a spadnu, vyšplhám metr a už kloužu dolů, skočím do vody a začnu se topit. Otec často s dávkou hořkosti prohodí, že se vůbec diví, že zvládám chodit.

A já se občas divím, že o mě ještě nepřerazil židli.
Můj otec je totiž trenér fotbalu a jako mladý chodil na Sportovku,byl hvězdou fotbalového družstva a dokonce chvíli hrával jako profesionál. Není se čemu divit, že takový muž musel být značně znechucen, když zjistil jaký antitalent na sport se mu narodil. Taky mi to často otlouká o hlavu, že jsem nula, víc baba než chlap a jediné co dokážu je fňukat, že už nemůžu. A nejvíc ho asi štve,že mě je to úplně jedno. Já totiž byl už odmala smířený s tím, že budu mít spíš pozici toho nudného šprta co leží neustále zahrabaný v knihách. Ve škole mě kvůli tomu nešikanovali, našel jsme si přátele, tak co. Ale můj otec to stále nevzdával a hlásil mě do kroužků, do kterých jsem stejnak nikdy nechodil. Pak následovala hádka, urážení, sem tam facka a výčitka, že kdyby tu byla máma, zastala by se mě. Po ní taťka obvykle vyklidil pole a šel se s kamarády "uklidnit" na pivko. Věděl jsem, že není dobré ohánět se máminou smrtí, ale občas jsem prostě neměl na výběr. A poslední dobou se dokonce zdálo, že to pomohlo, protože už mě víc jak měsíc nepřihlásil na žádný sport. Měl jsem tušit, že je to jen klid před bouří. Ale netušil.
Bylo pondělí a právě skončil prví den posledního školního týdnu. Známky byly uzavřené, já věděl že vyznamenání mám v kapse a tak jsem v klidu seděl u počítače a najížděl na své oblíbené porno stránky. Uznávám, že v mém věku je to docela podivné, ale já si se svou sexuální orientací starosti nedělal. Věděl jsem, že je docela normální, když se mi v mém věku líbí holky i chlapci a vlasy jsem si zato rvát nehodlal. Často jsem to řešil tím, že jsem si prostě pustil trojku, ale ten den jsem měl chuť na něco ryze chlapeckého. Proto jsem rovnou klikl na položku Gayové, vybral si na obrázku dva pohledné kluky, klik na ně a když se video spustilo, pohodlně jsem se usadil, rukou si zajel pod boxerky a pozoroval ty dva kluky, o něco málo starší než já jak se oddávají aktu lásky. Ne že bych patřil mezi ty nadržené puberťáky co si musí honit každý den, ale jednou začas a zvlášť po zkouškovém období jsem usoudil, že si zasloužím vypnout a uvolnit se. Ale zrovna když se to začalo pořádně rozjíždět, ozvalo se silné klepáni na dveře, jak se táta pokoušel dostat dovnitř a zuřil, protože nesnášel, když jsem se zamkl. Urychleně jsem vytáhl ruku z kalhot, stopl video a stáhl jej na lištu a s již značně z toho šoku povadlou, ale pořád existující erekcí, kterou jsem schoval pod dlouhé tričko jsem se vydal vstříc otci. Odemkl jsem a pustil jej dovnitř a udiveně usoudil, že ani není naštvaný, že jsem se zamkl. Už to bylo špatné znamení. A to, když se s úsměvem posadil na mou postel a v ruce držel nějaký zmuchlaný papír, to už bylo něco, co přímo bylo do očí.
"Víš, Petře, je mi vážně líto že tento rok o prázdninách nepojedeme nikam na dovolenou." Začal medovým hlasem a naznačil,a bych se posadil do křesla u stolu, naproti něj.
Udělal jsem co chtěl a pokrčil rameny. Nehodlal jsem mu vykládat, že týden někde u moře, kde bych s ním musel být každou minutu, by mě asi zabil.
"Tak jsem se rozhodl, že ti aspoň nějaké prázdniny udělám. Už před nějakou dobou jsem tě přihlásil na týdenní tábor."
Zůstal jsem zmateně zírat na otce, který se pořád usmíval a přemýšlel jsem, jestli je to dobře, nebo špatně. Nakonec jsem usoudil, že by to mohlo být docela fajn. Poznat nové lidi, spřátelit se a na týden si od všeho (hlavně od otce) odpočinout.
"No, je to vlastně devět dní když počítám den odjezdu a příjezdu, ale odjíždí se mám dojem kolem 3 odpoledne a cesta trvá sama o sobě 2 nebo 3 hodiny." Pokračoval, ale mě se na tom
jeho spokojeném úsměvu něco nezdálo.
Že by byl tak rád jen proto, že se mě na týden zbaví? Zapřemýšlel jsem a vzápětí mi konečně došlo, proč se můj otec tváří tak šťastně tváří. S knedlíkem v krku jsem se na něj zoufale podíval.
"Tati, co je to za tábor?" Zeptal jsem se, jako by na mě z toho papíru co držel v ruce dost jasně nesvítil tučným písmem natisknutý nápis Sportovní týden pro vaše děti!
"Sportovní přeci." Utvrdil mě otec v mé noční můře a já na něj jen vyděšeně hleděl.
To mi přece nemůže udělat! Týden sportu mezi nadšenými namakanci rozhodně nepřežiju!
"Tatim prosím!" Škemral jsem zoufale ale už z jeho pohledu mi bylo jasné, že v tomhle neustoupí.
Ani kdybych se rozkrájel a osmažil na pánvičce.
Takže když jsem zhruba měsíc potom, dva týdny od začátku prázdnin stál na autobusovém nádraží a pohledem zkoumal všechny ty ostatní nadšené děti kolem, nebylo divu, že jsem se netvářil příliš nadšeně. Taťka už tu dávno nestál-asi proto abych do něj nemohl hustit, že to nepřežiju a že je sadista-a nechal mě tu s kufrem, který jsem sotva unesl v ruce a batohem, který mě tížil na zádech samotného. Divím se, že si nepočkal, abych náhodou nezdrhl! Zuřil jsem v duchu a pohledem propaloval silnici, kdy už se zpoza rohu vyřítí ten pekelný autobus, který mě měl dovézt na můj soukromý očistec a modlil se, aby se cestou sem vyboural a tábor byl odložen, nebo rovnou zrušen. Mé přání však nebylo vyslyšeno a za chvíli tu už stál v celé své kráse, připraven vyjet. Stačilo jen té copaté dívce u vchodu nahlásit jméno, uložit si kufr a nastoupit. S povzdechem jsem se došoural s kufrem, který mě neustále stahoval dolů až k té holce, nevrle jí nahlásil jméno, rok narození a bydliště, než se na mě usmála a pokynula mi, abych dal kufr do úložného prostoru. Ze všech sil, které mi ještě zbývaly, jsem se pokusil kufr tlačit před sebou a konečně se ho zbavit, ale šlo to velmi pomalu. A po pár vteřinách marného snažení, kdy se můj kufr pohnul sotva o půl metru, jsem za sebou uslyšel pobavený hlas.
"Můžu ti nějak pomoct?" Otázal se mě s jiskřičkami pobavení a smíchu v očích zhruba 20tiletý kluk.
Byl celkem pěkný, to jsem si všiml hned na první pohled. Dlouhé hnědé vlasy měl sepnuté na temeni hlavy do culíku a jen pár vyvolených si našlo cestu na jeho opálenější tvář, ve které jiskřily oříškově hnědé oči a úzké rty byly stočeny do mírného poloúsměvu. Zřejmě se musel přemáhat, aby se nerozesmál. Jeho věk mi napověděl, že zřejmě nebude účastník tábora a pouze se tu tak nějak nachomýtl, tak jsem si na něj dovolil být drzý. Jeho výsměšný pohled mě nehorázně štval.
"Můžeš odprejsknout." Zavrčel jsem a vzdorovitě pohodil hlavou.
Chvíli na mě šokovaně hleděl a já pocítil chvilkový závan zadostiučinění, že se mi podařilo ho tahle vykolejit svou odpovědí, ten mě však brzy přešel, když udivení vyprchalo z jeho tváře a naradil ho zase ten rošťácký úsměv.
"Trochu drzý, nezdá se ti vrabčáku?" Optal se mě s hlavou na stranu a zaujatě si mě prohlížel.
Nemohl ovšem vidět nic jiného, než průměrně velkého, jemu však sotva po ramena šahajícího kluka se špinavě blond vlasy, šedýma očima a téměř anorektickou postavou. Oči navíc skryté za obroučky ne zrovna nejmodernějších brýlí. Mě.
"Neříkej mi vrabčáku!" Vyjel jsem na něho, to už mi ale z rukou vzal moje zavazadlo.
"Ale k tobě to fakt sedí, ty tvoje rozcuchané vlasy a dožraný výraz!" Nahlas se zasmál a jako by ten kufr byl peříčko, chytl ho do ruky a nesl jej k úložnému prostoru.
Nezmohl jsem se na nic kromě udiveného pohledu nad tím, jak suveréně se dokázal chovat a ještě kritizovat můj vzhled. Sám jsem moc dobře věděl, že moje vlasy zkrátka vypadají, jako by nikdy neviděly hřeben a trčí si spokojeně do všech stran, ale to jak mi to s úsměvem podal a ještě mě označil tak blbou přezdívkou mě dostalo.
"Mám ti říkat koňský ohone?," zavrčel jsem na něj, čímž jsem poukazoval na jeho culík,"a vůbec, vrať mi ten kufr, to je krádež."
"Můžeš mi říkat spíš Dane," nahodil a došel až k místu, kde byly i ostatní kufry a bez problému tam ten můj vyzvedl,"a není to krádež, naopak jsem ti pomohl." Zašklebil se.
"Myslím, že ti nebudu říkat vůbec nijak, protože už tě doufám nikdy neuvidím. A zvládl bych to sám, ale díky. Nazdar v příštím životě." Falešně jsem se na něj usmál a rozhodl se zařadit zpátečku.
Moc dobře jsem věděl, že je ten kluk o hodně starší a být na něj tahle drzý nebylo moc dobré, zvlášť když mu z upnutého bílého trika bez rukávů vyčuhovaly svalnaté ruce a celé jeho tělo vypovídalo o tom, že zřejmě pravidelně sportuje, nebo chodí do posilovny. A já byl proti němu jako skřítek z pohádky Sněhurka a sedm trpaslíků. Ale nemohl jsem si pomoct, 14 let s otcem, který neumí nic jiného než se do mě strefovat mě obrnilo silnou schopností kousavých odpovědí a já si prostě občas nemohl pomoct, i když z toho bylo občas dost problémů. Ale tenhle kluk vypadal, že ho moje odpovědi spíš pobavily než urazily a když už jsem byl pořádný kus od něho, dost nahlas, abych ho slyšel zavolal:
"Budu se těšit!"
Divný kluk. Usoudil jsem nakonec, ale jelikož jsem spoléhal, že už ho nikdy neuvidím, zas tak moc mě to netrápilo. Znova na mě dolehl stres z nadcházejícího týdnu a já s mučitelským výrazem do autobusu nastoupil. První, co mě udeřilo byl odporně vydýchaný vzduch a vzrušené štěbetání ostatních. Celý autobus byl už skoro plný, ale nakonec se mi podařilo ukořistit dvě volné sedačky uprostřed. Posadil jsem se k oknu a na druhé křeslo si položil batoh, aby náhodou někdo nebyl aktivní si ke mně sednout. Já se tady nehodlal s nikým přátelit, zvlášť když většině bylo tak 16-nebo na ně aspoň vypadali-, bylo to hlavně mužské pohlaví a jen asi 3 nebo 4 dívky a k tomu si všichni štěbetali, na jaký sport se nejvíc těší, do kterého tady doma docházejí a jaké mají ceny ze závodů. Já bych na ně mohl možná tak čučet a mám dojem, že moje výsledky z matematické olympiády by je nijak neohromily. Můj plán byl pokud to bude možné se někam zdekovat a hlavně ten týden přežít. Položil jsem si hlavu na chladivé okýnko, jelikož byl v autobuse nehorázný pařák a zavřel oči. Za chvíli už jsem klimbal někde na hranici mezi bděním a sněním. Pomalu jsem si ani nevšiml, kdy se autobus rozjel.
"Tak děcka, dovolte mi abych vás přivítala na Sportovním táboře, který pořádá organizace StZ! Čili Sportu zdar! A já jsem tady jako její zástupce. Budu vás tady provázet celým tímto týden, takže dovolte abych se představila, jsem Ivana Čermocká a doufám, že si tento týden užijete stejně jako já." Vyrušil mě ze spaní energický hlas asi tak 30tileté ženy v těsném sportovním úboru a zářivém úsměvu, který odhaloval ne tak úplně bílé zuby.
Celým autobusem se po její řeči rozlehl potlesk a pískání, mezi tím co já jsem se ani neobtěžoval se na ni usmát. Neměl jsem sebemenší důvod. Já si tenhle týden rozhodně neužiju! To mi bylo jasné hned od začátku. Ale nevím proč mi
právě v tu chvíli přišlo, že mě někdo zaujatě pozoruje. Rozhlédl jsem se, ale nevypadalo to, že by mi někdo věnoval speciální pozornost.
"Zhruba za 2 hodiny dorazíme na místo, kde vás jako první rozdělíme do čtyř skupin a poté půjdete do chatek, které jsou rozděleny po dvou nebo po čtyřech, kde si vybalíte, budete mít na to hodinku, odpočinete si a navečeříte a potom zvolíme nějaký večerní program, souhlasíte?"
Znova se celým busem rozlehlo souhlasné tleskání a mě se při slovech večerní program zatmělo před očima. A chatka, kterou budu muset sdílet s třemi kluky, jejichž vrchol inteligence bude s mým štěstím to, že dokážou napsat dopis na čtvrt stránky mi taky zrovna nepřidával. A pořád jsem na sobě cítil ten pohled.
"Takže teď dovolte, abych vám představila dvě báječné holky a dva neméně báječné kluky, kteří budou vaši vedoucí. Ti co už tu byli minulý rok, už je všechny znají. Takže přivítejte Lenku, vůdkyni Svalovců!"
Musel jsem se ušklíbnout nad tím názvem, než z jednoho z předních místo vystoupila ta copatá holka, co jsem jí hlásil své jméno a zatočila se dokola, aby si ji každý mohl prohlédnout za mohutného potlesku. Pomalu mě z toho začínaly bolet uši.
"A dále Jarda, vůdce Tygrů!"
Znova jásot a potlesk a kluk, kterému by postavu mohl závidět kde jakýž kulturista. Připadal mi hodně nesympatický s tou svou postavou řeckého boha a svítivým oranžovým ježkem. U něho jsem skončit rozhodně nechtěl.
"A pak tu máme Ladu, vůdkyni Dobyvatelů!"
Nakrátko ostříhaná blond holka s velkýma modrýma očima, milým úsměvem a plochou, ale už na pohled ohebnou a pevnou postavou.
"A nakonec Dan, vůdce Lvounů!"
Jako omámený jsem sledoval jak se z jedné ze sedaček zvedl kluk se snědou pletí, dlouhými hnědými vlasy v culíku a rošťáckým úsměvem. Konečně jsem pochopil, odkud vycházel ten pohled, který mě propaloval až do morku kostí. Kurňa, kurňa, kurňa! Nadával jsem v duchu, mezi tím co pohled jeho hnědých očí byl nadále jako přilepený na mě. Nervózně jsem se zavrtěl a odvrátil hlavu od toho mumraje, abych se mohl zase opřít o chladivé okénko, i když jsem měl spíš chuť obít si o něj hlavu. Jenom já se svým štěstím jsem mohl být až neskutečně drzý na kluka, který by mohl být můj vedoucí. Jsou tu přece další 3, nemusím skončit zrovna u něj! Utěšoval jsem se, mezitím co se mi opět klížily oči. Doufal jsem, že když teď usnu, tak se probudím zase doma, ve své posteli a s knížkou, u které jsem usnul a tohle byl jen pěkně divoký sen.
Ale když jsem se probudil a cítil, jak mě z té nepohodlné polohy bolí celé tělo a jak nějaký hlas říká, abychom v klidu vystoupili a seřadili se před obrovskou cihlovou budovou s nápisem Kuchyň, bylo mi jasné, že moje přání zůstalo nevyslyšeno. Sice se mi vůbec nechtělo, ale poslušně jsem si na záda nasadil batoh a vydal se vstříc své oživlé noční můře. Vyšel jsem z autobusu, nebo mě spíš vytlačil dav a první co jsem uviděl, byla ta cihlová budova a za ní řada dřevěných chatek. I když bylo už skoro půl 7, slunce pořád ještě pálilo a kolem to zavánělo přírodou, všude samé zeleň a nechutně radostné výskání. Měl jsem chuť se vrátit do toho autobusu, schovat se pod sedačku a nechat se odvést zpátky. Ale postupně jsem se nechal unášet davem dál, zařadil se do jedné velké řady a zjistil, že i když nejsem možná nejmenší, nejhubenější jsem tu určitě. Byl jsem tu mezi nimi jako tyčka mezi dřevěnými sloupy. Bledý, hubený a brýlemi. Rozhodně mě nešlo přehlédnout.
"Tak postupně budeme číst vaše jména s tím, v jaké jste skupině a jaké je číslo vašeho pokoje a vy si vezmete kufr a pomalu se rozejdete. Ale žádné skopičiny, jasné?" Pronesla Ivana, která si před nás jako správná velitelka stoupla spolu s těmi dalšími čtyřmi, z nichž jeden mě konečně přestal propalovat pohledem a koketoval teď s tou plochou blondýnou.
Ale jako by v té chvíli vycítil můj pohled se otočil a usmál se na mě. Ani nevím proč se mi do tváři nahrnula červeň, ale podařilo se mi se arogantně ušklíbnout a odvrátit hlavu. Dokonce jsem ani nevnímal, kdo do jaké skupiny patří a ani jsem neřešil problém, jak si asi dotáhnu ke své chatce ten zpropadený kufr. Aspoň do té doby než se ozvalo s jejích úst mé jméno.
"Petr Kadlec, tak Péťo, ty budeš ve Lvounech," ne! ne! ne! ne!"a jelikož máme malý problém s osazením pokojů, budeš na pokoji 4, který je hned tady ve předu, s tvým vedoucím, tady s Danem, věřím že ti to nebude vadit."
Vadilo mi to a to hodně. Nejen že mám tu smůlu, že jsem zrovna v jeho skupině, ale ještě k tomu s ním mám být na pokoji! Zuřil jsem a bylo mi jedno, jestli to na mě jde vidět. Nechtěl jsem tam být, nechtěl jsem sportovat a být na jednom pokoji s tím hnědovlasým pakem! A podle toho, jak spokojeně se na mě to pako usmívalo, tak jemu to očividně nevadilo vůbec. Ale to by mě možná ještě tak nedopálilo, jako to, že když jsem šel pro svůj kufr, abych ho nějakým zázrakem dopravil do toho zatraceného pokoje, něčí opálená ruka mi ho vyfoukla před nosem. Zvedl jsem hlavu a znova se setkal s pohledem těch oříškových očí. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzchopil na tolik, abych mohl něco říct, ale můj dopálený pohled zřejmě mluvil za všechno, protože se Dan krátce zasmál a rozešel se a mě nezbylo nic jiného, než ho následovat.
"Jakže jsi to říkal vrabčáku? V příštím životě?" Otočil se na mě aniž by přestal v pomalé chůzi.
"Jak vidím tak spíš v noční můře." Odsekl jsem a odolal pokušení na něj vypláznout jazyk.
Znova se zasmál. Měl příjemný zvučný smích.
"Tak se hned nečerti! Náhodou, já jsem docela rád že jsem skončil na chatce s tebou, jsi mi celkem sympatický." Ještě trochu zpomalil,aby se mnou srovnal krok.
"Bohužel, zřejmě to nebude oboustranný." Odsekl jsem a bylo mi jedno, že musím vypadat jako drzý a nafoukaný spratek.
"Proč jsi tak protivný?" Otázal se mě, ale stále to bylo mile, zdálo se, že má se mnou až nadlidskou trpělivost.
"Protože tu nechci být." Odvětil jsem popravdě.
"Vlastně se mi zdálo, že ty nebudeš moc sportovní typ a ani v autobuse ses netvářil zrovna moc nadšeně," uznal a pozorně si mě prohlédl," tak proč tu vlastně jsi?"¨
Zmlkl jsem. Neměl jsem náladu vykládat mu o tom, jak mému otci už lezlo na nervy, že místo na kroužek jsem chodil za kroužek a musel přemlouvat učitele, aby mi nezkazil mé samé jedničky jedinou pitomou dvojkou z tělocviku. Připadal jsem si trapně. To bych mu mohl rovnou říct, že jsem napůl teplý!
"A co je tobě potom?" Až teď jsem si vlastně uvědomil, že mu celou dobu automaticky tykám, ale nevypadal, že by mu to vadilo.
"Tebe bojovná nálada jen tak neopouští, co?" Poznamenal, ale to už jsme byli před menší dřevěnou chatkou na jejíchž dveří byla červenou barvou napsána 4.
Nechtěl jsem mu na to odpovídat, přiznat že vlastně žádnou bojovou náladu nemám. Že chci být doma, ve svém pokoji, číst knížku nebo projíždět internet. Že jsem vlastně jen zoufalý. Možná jsem to ani říkat nemusel, cítil jsem totiž jak se mi začínají nebezpečně mokřit oči. Ale nechtěl jsem být až takové dítě a ponížit se-lepší bylo všechno schovat za masku arogance, rozmazlenosti a chladu. Místo slov jsem mu otevřel dveře a nechal ho aby i s kufrem vešel dovnitř. Ihned jsem za ním zavřel a
oknem malý stůl se židlí a hned u dveří jedna velká skříň.
Bylo to docela…útulné a zdaleka na tak špatné jak jsem si to představoval.
"Není to tu tak špatné." Vyslovil Dan mou myšlenku nahlas.
"Zabírám si postel napravo." Obeznámil jsme ho místo odpovědi a položil si na ni svůj baťoh.
Chvíli mě pozoroval těmi hnědými hloubkami, než mi k posteli přisunul můj kufr. Byl na mě celou dobu milý a vlastně mi pomáhal. To jsem musel uznat. Pokusil jsem se tedy aspoň trochu usmát.
"Díky." Prohodil jsem s očima zabodnutýma do vybledle žluté pokrývky a on se usmál.
"Jsi vážně roztomilý chlapeček." Odpověděl na to se znatelným pobavením v hlase.
Ten mě tak vytáčí! Zaskřípal jsem zuby a odolal pokušení dokázat mu svou náklonnost k jeho osobě zdviženým prostředníčkem. Místo toho jsem se zdvihl a přešel ke svému kufru. Chtěl jsem si vybalit.
"Musím se tam ještě vrátit, budeme mít poradu a navíc tu ještě ani nemám kufry. Vrátím se asi za půl hodinky, zatím se klidně vykoupej, máš to štěstí že tím, že jsi se mnou v pokoji máš koupelnu v chatce," až při jeho slovech jsem si všiml, že skříň téměř zakrývá další dveře na kterých byla vyobrazena malá holčička jak se spokojeně koupe a kousek od ní chlapec jak vykonává potřebu," ostatní mají společnou koupelnu poblíž kuchyně."
S tímhle se naposled usmál a vyšel ze dveří. Pozoroval jsem jak jeho svalnatá postava mizí z pokoje a neodpustil jsem si pohled na jeho vypracované pozadí. Potom jsem nad sebou zavrtěl hlavou. Na druhou stranu jsem považoval tyto pohledy za normální, na druhou stranu on by asi můj názor nesdílel a já nehodlal dostávat sodu jen kvůli své nadrženosti a postraním pohledům. S povzdechem jsem si začal vybalovat své věci a skládat je do skříně. Nezabraly moc místa, taky jsem toho moc neměl-pár triček, několik kraťasů a dlouhých kalhot. Mikinu a bundu jsem měl jen jednu, připadalo mi že v takovém pařáku jaký byl by bylo zbytečné brát si jich víc. A pak samozřejmě spodní prádlo a hygiena. Tu jsem
umístil do šuplíku v koupelně, kde byl jeden mrňavý sprchový kout a záchod. Pořád ale lepší než mít společnou koupelnu se všemi dalšími. Tak jsem se rovnou umyl-byla to neskonalá úleva potom dni-zabalil do jedné z osušek, které už tam byly a převlékl se do pohodlných modrých kraťasů a poněkud sepraného a vytahaného fialového trik. Natáhl jsem se na postel a zavřel oči. Pohled mi padl na hodinky a já zjistil, že do večeře mi pořád ještě necelá půl hodinka. Odložil jsem brýle na noční stolek a s tím, že si ještě na chvíli odpočinu jsem se za chvíli ponořil do tmy.
"Víš že bez brýlí vypadáš úplně jinak?" Cítil jsem u ucha něčí dech a jemný hlas mi něco našeptával.
Pomalu jsem otevřel oči, přede mnou byla obrovská hnědá skvrna.
"AAAAAA!" Zaječel jsem a hlas mi vylétl nebezpečně vysoko.
Hnědá skvrna se pomalu odtáhla a já s obtížemi zaostřil. Byl to lidský obličej, ale bez brýlí jsem toho moc neviděl. Vlastně jsem bez nich slepý jako patrona. Rukou jsem poslepu nahmatal jejich chladné obroučky a rychle si je nasadil. Musel jsem zamrkat nad tím, jak bylo nade mnou najednou vše jasné- Byl jsem v chatce, ležel jsem na posteli a do obličeje se mi smál hnědovlasý kluk s oříškovýma očima.
"Nevěděl jsem, že jsi tak lekavý." Pronesl pobaveně a mě přišlo, že se baví jen když mě vidí.
"A já že jsi tak vtíravý, musel jsi mě budit?"
Zavrčel jsem a posadil se, on mi automaticky uhnul jinak bych ho zřejmě praštil do hlavy.
"Rád bych tě ještě pozoroval jak spíš," usmál se a přešel ke své posteli," ale za pár minut bude večeře tak jsem myslel, že bude lepší abych tě vzbudil a šli jsme spolu, než abys zaspal."
Všiml jsem si že už je opět převlečený, na sob měl černo-bílou teplákovku, vlasy zase v culíku ale bylo vidět že jsou ještě vlhké od toho, jak se koupal-nevím jak to, že mě přitom všem nezbudil-a prázdný kufr u jeho postele jasně naznačoval že už si stihl vybalit.
"Tak jdeme." Povzdychl jsem si a pomalu se zvedl, obul si tenisky a došel ke dveřím.
Aniž bych čekal na to, jestli jde za mnou vyšel jsem ven a nadechl se čerstvého vzduchu. Uslyšel jsem, jak někdo zamyká dveře od chatky a přemýšlel jsem, jestli taky dostanu klíče nebo je bude mít jen on. Teď jsem se tím ale zabývat nechtěl a pomalu jsem se rozešel směr jídelna.
"Čekej!" Křikl na mě a za chvíli se mnou vyrovnal krok.
Šel jsem celkem pomalu a přemýšlel nad tím, co myslela ta paní, když mluvila o nočním programu. Doufal jsem, že to nebude nic spojeného se sportem, ale bylo to pošetilé-co jiného dělat na sportovním táboře.
"Na večeři by měl být rohlík s marmeládou a kakao-což je v takovémhle pařáku podle mě dost blbý nápad, ale kuchařka vypadá spíš jak z vojenského tábora, takže jsem ji to pro jistotu ani neříkal." Začal Dan konverzaci.
Prvně jsem mu chtěl odseknout něco nemilého, za to jak nevybíravým způsobem mě vzbudil ale nakonec jsem si to rozmyslel. Došlo mi, že když na něj budu milý, můžu se zeptat, co to vlastně večer budeme dělat.
"Jo, taky mi přijde že vychlazená limonáda by byla lepší." Prohodil jsem co možná nejmileji.
Překvapeně zamrkal nad mou změnou, ale nakonec se zatvářil potěšeně.
"No jo no, ale té ježibabě si zkrátka nikdo netroufl odporovat." Potichu se zasmál svým vlastním slovům.
"A po večeři?" Nahodil jsem váhavě.
"No, neměl bych ti to říkat, ale po večeři se seřadíte do skupin a budeme hrát proti sobě fotbal, to je takový většinou nejoblíbenější sport mezi klukama, tak jsme ho na začátek vybrali."
Zatmělo se mi před očima.
"A potom takový menší seznamovací večírek při kterém…," ztichl protože si zřejmě všimnul, jak mi barva z obličeje zmizela rychlostí blesku," děje se něco?" Optal se starostlivě.¨
Jo! Jo! Já chci domůů!

 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Yutaka Yutaka | 1. srpna 2010 v 13:38 | Reagovat

ááá chudák...takové týrání...jeho otec musí být totální ignorant...XD

2 Mordvold Mordvold | 1. srpna 2010 v 13:49 | Reagovat

Dost dobrý, strašně moc se mi to líbí. Hned bych si chtěl přečíst pokráčko. :) Takže šup sem hod dalsí

3 Daneček :-* Daneček :-* | 1. srpna 2010 v 15:42 | Reagovat

Krááásné Sašenko :)♥

4 Pajčas Pajčas | 1. srpna 2010 v 16:06 | Reagovat

Pěkný, a dost vyvedený. U nás je to naopak, máti se zeptá: "Doufám, že nejedete na tábor!" a samotný její výraz vypovídá zemřeš, nebo bude dlouhá přednáška o zodpovědnosti vůči rodině, jestli odpovíš "jedu".

5 Lilith-sama Lilith-sama | Web | 1. srpna 2010 v 17:06 | Reagovat

Začína to super! Tak to bude teda ale super tábor! :D:D Ale hlavne nech tí dvaja spolu nevyvádzajú veľmi nahlas, leby ich ešte rozdelia do iných chatiek.

P.S.: Nechceš spriateliť? Síce mám blog len pár dní, ale tvoje poviedky jedoducho milujem

6 Yazzy Yazzy | 1. srpna 2010 v 18:27 | Reagovat

juuu.. to se mi líbí..ale 14???? aby to nebylo moc pedofilní xDDD

7 Ten_Ten Ten_Ten | Web | 2. srpna 2010 v 9:43 | Reagovat

Páááni, to se mi opravdu líbí. A společná chatka a soukromá koupelna se mi taky velmi líbí. Skýtá to řadu možností... :D
Jeho otec je idiot, ale tohle je nejspíš poprvé, co pro něj udělal něco správného... i když to jeho synek ještě neví :D nicméně doufám, že mu to brzo dojde... :D
tak mě tak napadá... nechtěl by Peter přestoupit k nám na školu? bysme si rozumněli... :D
Je to naprosto skvělý a já už netrpělivě čekám na pokračování!

8 Nyu-chanˇ.ˇ Nyu-chanˇ.ˇ | E-mail | Web | 2. srpna 2010 v 15:53 | Reagovat

páni,užasné...já chci pokračování co nejdřív..prosíím..:)

9 Sajuri Hiroshima Sajuri Hiroshima | E-mail | Web | 3. srpna 2010 v 16:32 | Reagovat

Sašís to je dost dobry .... se tesim na pokráčko jak malý děcko na ježíška ... dokonalost :-*

10 terkic terkic | Web | 3. srpna 2010 v 21:24 | Reagovat

rychle pokračování, tahle část mě naprosto odrovnala:D chudák Petr

11 Lilith-sama Lilith-sama | Web | 4. srpna 2010 v 13:48 | Reagovat

Tak to je super správa! Čo chceš na diplom?

12 ariwa-sea ariwa-sea | Web | 7. srpna 2010 v 21:50 | Reagovat

Hehe..
Povídka se mi líbí nejen protože jsem již ve 14 "trpěla" kapkou vyzrálostí nad ostatními ^^, ale také svým pojetím. Velice se mi zamlouvá onen uke (? - no snad na to nedojde.. pedofila nechci! xD) má roztomilá kukadla.. a docela celý jeho popis. Řeknu ti, že bych po něm asi sama skočila xD.

13 May Darrellová XD May Darrellová XD | Web | 9. srpna 2010 v 11:00 | Reagovat

Jashine, to je skvělá povídka, těším se na pokráčko. ^^

14 cally cally | 31. října 2010 v 9:34 | Reagovat

pekneee :D:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama