Understand me please! 1/2

6. srpna 2010 v 0:08 | Verasi |  Originální jednorázovky
Konichiwa :)) Takže přináším vám sem 1 část mojí první originální jednorázovky, Understand me please! (Pochop mě prosím!). Tahle první část je sama o sobě docela nudná, je to spíš takové seznámení a příprava na kolotoč věcí budoucích, co se roztočí v druhé části. Jinak, ohledně Táboru, moc jste mě všichni svými komenty potěšili :-*
PS: Uznávám, že ve 14 letech to možná trochu zavání pedofilií, ale jestli chcete Tábor číst, budete to muset přežít :D Navíc, Petrovi mělo být původně 13, což je ještě o rok míň. A to proto, že právě v téhle době je člověk až příliš zranitelný, vše se ho příliš dotýká a jeho sexualita je problém čílo jedna. Je to takové hnusné období, které si každý prožije (a já ho prožívám právě teď). :D :D Přesto se všem, které by to mohlo znechutit, omlouvám.

Understand me please! 1/2

"Yukiro! Yukiro!" Cítil jsem jak se mnou někdo jemně třese,ale ani jsem nemusel otvírat oči, abych věděl kdo to je.
"Laii, buď tak hodný a nech mě na pokoji. Pokud vím, hodina ještě nezačala a i tak velký vyznavač pravidel jako ty musí uznat, že ve školním řádu není nikde napsané, že si o přestávce člověk nemůže jen tak položit hlavu na lavici a odpočívat." Zavrčel jsem na svého souseda v lavici, mého nejlepšího kamaráda a největšího šprta ve třídě.
"No, každý holt nemůže být takový problémista jako ty," vyčetl mi,"ale máš pravdu-nikde ve školním řádu to není. Ale jestli nezvedneš hlavu a nepodíváš se na mě konečně, neřekni ti tu žhavou novinku co jsem právě slyšel."
Namáhavě jsem zvedl hlavu a otevřel oči, načež jsem na Laie hodil takový pohled, který jasně naznačoval že jestli to doopravdy nebude stát za to, minimálně ho vyhodím z okna. Moc dobře ví, že nemám zrovna dobrý a dlouhý spánek, od té doby co do naší rodiny přibylo to maličké škvrně, s chomáčky zlatavých vlásků, které zdědilo po mamce, zatím co já zdědil vlasy barvy tuže po otci a nachlup stejnýma oříškovýma očima jako mám já. Ne že bych si stěžoval-sestřičku kterou bych mohl ochraňovat jsem si přál vždycky. Zvlášť když už mám na krku staršího brášku, který pracuje někde v Tokiu a od té doby, co tam odjel, se doma ukazuje jen na vánoce a občas na nějaké narozeniny. Chybí mi. Vždycky jsme spolu dělali plno kravin a vytáčeli tím mamku k šílenství, ale on už je teď starší a žije si svůj život. Občas mám pocit, že do něj již nepatříme. Ale teď máme Raiki. A přes den je vážně hrozně fajn-asi proto že jen papá a spí, ale i tak je hrozně roztomilá a taková křehoučká. Přes noc se však ta její křehoučká pusinka otevře a začne vřeštět tak, že by jí mohla kde jaké operní děva závidět. Což způsobuje značnou nevyspalost celé rodiny a mé časté dekování se na noc k Laiovy, ovšem včera se mi to jaksi nevydařilo a na mé opálenější pleti se opět začaly viditelně rýsovat tmavomodré kruhy pod očima.

"Neboj, ta novinka stojí za to," ujistil mě Lai a pokračoval,"pamatuješ si jak minulý rok se tady řešila šikana toho kluka co chodí o rok výš, Takami se myslím jmenoval a byla tady kvůli tomu dokonce i policie? Ty kluky potom myslím vyloučili, nebo ne-vlastně jen dostaly všichni 3 z chování a podmínečné vyloučení. To je jedno. Tak si představ, že ten Takami právě kvůli té šikaně a kvůli tomu, že býval často nemocný-myslím že to teda spíš hrál, protože já kdyby mi dělali to co jemu tak bych to hrál určitě-bude opakovat ročník. S námi ve třídě!" Vychrlil na mě neuvěřitelné množství informací, ale celkem jsem to stíhal a pokýval hlavou.
Na to jsem si vážně pamatoval-byla toho celá škola. Toho kluka šikanovali asi půl roku než to dovršili tím, že ho nějací tři kluci domlátili do bezvědomí na záchodech, kdo ho nějaký vyděšený prvák našel a letěl to ohlásit. Ten kluk podle všeho zapíral, zapíral a zapíral ale nakonec se zavolala policie a on kápl božskou. Ti tři kluci byli doopravdy podmínečně vyloučeni a to jen proto, že na ně ten kluk nepodal žalobu, to by letěli rovnou a ještě by šli před soud. Blázen. Každopádně než se to vyřešilo byl už konec roku a ředitel přísně zakázal všem o tom mimo školu mluvit. Navíc se plno lidí snažilo k tomu klukovi dostat a zeptat se jej jak to vlastně bylo, on se ale s nikým nebavil, jen mlčel a tvářil se jako že vůbec nevnímá. Jednou jsem byl u toho, když z něho informace tahala Lai-ten se taky musí ve všem rýpat-ale už si ho moc nepamatuju. Jen ty jeho dlouhé černé vlasy, co mu sloužili jako závoj, takže mu nebylo vůbec vidět do obličeje. A útlou postavu zhruba o hlavu menší než já-takže něco jako Lai.
"A jak to vůbec víš?" Optal jsem se a probodl ho očima.
Nervózně se poškrábal na hlavě-čímž způsobil akorát to, že se jeho blond, skoro bílý vlasy rozcuchaly ještě víc než obvykle a to on permanentně vypadá, jako by strčil mokrý prst do zásuvky-načež si poupravil soví brýle na nose. Už nejméně 100krát jsem mu říkal, aby je vyměnil za trochu modernější, ale to on ne.
"Slyšel jsem jak se o tom v kabinetě bavili s trochu většími decibely."
Přiznal a nepatrně mu zrudly líce.
"Ty jsi poslouchal za dveřmi? Ty, ty premiant třídy, kterému slušnost čouhá z uší jsi poslouchal za dveřmi?" Poškádlil jsem ho, bavilo mě pozorovat jak rudne a máchá rukama v obraném gestu.
"Ne! Bavili se nahlas..no možná trošičku..trošililnku…" Přiznal se nakonec s ušima rudýma jako ředkvičky.
Zasmál jsem se a poplácal ho po rameni.
"To nevadí. Je fajn vědět že nejsi tak úplně dokonalý." Taky se zasmál a vyplázl na mě jazyk.
"Stejnak jsem zvědavý jak se bude chovat-já na jeho místě bych se nechal okamžitě přeložit. A to pěkně daleko-a podal bych na ty hajzly žalobu!" Rozohnil se, ale já s ním souhlasil.
"Uvidíme.." Uzavřel jsem nakonec debatu pokrčením ramen, těsně před tím než zazvonilo a do třídy vlítla naše třídní, na čas jako vždycky, zase v jedné z těch svých pletených hrůz, kterým s klidným svědomím říká šaty, černými vlasy zapletenými do spousty tenkých pramínků a zářivým úsměvem, který mě uměl zvlášť po ránu úplně odrovnat.
Tentokrát však plná pozornost naší třídy nenáležela jí, ale osobě po jejím boku. Kráčel po jejím boku, přikrčený, s rukama spletenýma do sebe a přitáhnutými na hrudník a vypadal ještě menší než jsem si ho předtím pamatoval. Do obličeje mu z boku díky cloně černých vlasů, který byly snad ještě hustější a delší než minulý rok nebylo vidět, jelikož je měl rozpuštěné a opět je využíval k tomu, aby mu sloužily jako stěna dělícího od ostatních. Aspoň tak mi to připadalo. Došel v těsném závěsu za naší sensei doprostřed třídy a pomalu se k nám postavil čelem a jeho závoj se tím pohybem odkryl. Měl
bledou pleť, která ostře kontrastovala s jeho černými vlasy, ostře řezané rysy, menší lososové rty, a nevýrazný nos. A krásné oči. Ne že bych si toho nějak moc všímal, nebo tak, ale prostě mě zaujaly. Byly modré, ale ne nijak agresivně a zářivě, jako mají všechny ty celebrity na titulkách nejčtenějších časopisů. Byly jasné a světlounké, skoro šedé a přesto výrazné, obklopené hradbou uhlových řas.
"Takže, dneska začneme hodinu neobyčejně! I když už od začátku školního roku uplynul téměř týden, přivítáme do naší zoo nový přírůstek. Takami Hoshi, to jo jméno vašeho nového spolužáka. Doufám-ne jsem si jistá-že se k němu budete všichni chovat jak se patří." Při poslední větě její jindy tak veselý hlas patřičně ztvrdl a přešel do tiché výhružky.
Jinak ani slovem nenaznačila něco o tom, co se mu minulý rok dělo a vypadalo to, že je jí za to vděčný. Dokonce při slově zoo, mu koutky úst nepatrně zacukaly. A jeho oči vypadaly neobyčejně klidně a zvědavě. Ostatně zvědavost se odrážela v očích všech.
"Tak nám o sobě něco řekni." Profesorka se ladně vyhoupla na stůl-což bylo dost kupodivu, jelikož její postava zrovna mírami miss neoplývala-a pokynula mu rukou.
Zhluboka se nadechl a zřejmě v návalu nervozity opět schoval část svého obličeje za černou clonu. Očima přejel celou třídu-těmi stříbrnými jezery-a na chvíli se zastavil očima na mě. Možná proto, že zatím co všichni ostatní před jeho pohledem nervózně uhli. Pokusil jsem se mu věnovat úsměv, ale on ho neoplatil. Jen si mě pečlivě prohlídl a poté zabodl pohled do podlahy.
"Jmenuji se Takami Hoshi a jsem zhruba o rok starší než vy. Ve známkách jsem průměrný, pravidelně mi vysvědčení kazí matika, ve které nevynikám." Přiznal a odmlčel se.
"A co tvůj volný čas?" Optala se profesorka jemně, protože si zřejmě při slovech: něco o sobě, představovala nějaké koníčky nebo něco z jeho soukromého života.
"No, rád maluju," jeho pohled nabyl jakési jistoty a on ho opět odlepil od země,"hlavně zajímavé lidské tváře, nebo činnost jejich těla," pár lidí přitom vyprsklo smíchy a já měl co dělat abych nebyl jedním z nich, jelikož to co řekl, znělo hodně…perverzně…ale učitelka všechny jedním pohledem utišila,"pak také rád poslouchám hudbu, moji oblíbenci jsou asi Gazette a An cafe a když mám čas, také rád dělám počítačovou grafiku."
"Nějaký sport?" Optala se pro doplnění profesorka.
"Plavání, ale to už je hodně dávno."
"Díky za to, že si se nám tu představil, doufám že si brzo mezi těmi mými opicemi najdeš nějaké kamarády,"proč nám pořád říká opice?"a teď už abych tě někam posadila. Co třeba za naši šípkovou Růženku?"
Takami vypadal zmateně, zatím co třída propukla v smích. I Lai po mém boku to považoval za bůhví jakou srandu, i když se snažil smích tišit, mě to neuniklo, za což jsem ho obdařil nehezkým pohledem.
"Když..to je pro tebe tak výstižné, ty šípková Růženko."
Šeptnul a použil pro mě tu příšernou přezdívkou co pro mě ta ztřeštěná baba vymyslela.
Takami se tvářil pořád stejně zmateně, protože mu pořád nedošlo, že tou přiblbou přezdívkou myslela mě a tím pádem si má sednout za mě a Laie, který se pořád pochechtával, ale jako zbytek už se pomal uklidňoval a profesorka se konečně rozhodla ukončit tu scénku tím, že mu objasnila koho tím vlastně myslela. I jemu se na tváři mihl úsměv-ale k mému překvapení mi to nevadilo-a pomalu si šel sednout do volné lavice za námi. Když procházel kolem mě, znova se do mě zabodl ten jeho divný pohled a já, přestože jsem se právě zase chystal klimbat (otázkou bylo jestli by mě ten pravidlomil Lai vůbec nechal) jsem mu jej oplatil. A on zrudl, sklopil pohled jako dívka v rozpacích. Ta myšlenka mě pobavila, ovšem bylo fakt, že kapičku zženštile přece jen vypadal.
Hodina byla nudná (aspoň pro mě, jelikož Lai si zapisoval každé slovo a na jeho tváři byl výraz člověka, který právě zjistil, že existuje čokoláda, blázen), ale přestávka byla docela zajímavá. Hodně lidí Takamiho obklopilo a chtělo vědět pomalu i jeho barvu spodního prádla, hlavně holky. Naštěstí nikdo nebyl tak hloupý, aby se zeptal na jeho minulý školní rok ani nic s tím spojeného. On jen klopil pohled na své ruce, zavrhával se a občas se pousmál-zřejmě nebyl na takovou pozornost zvyklý.
O další přestávce (a další nudné hodině) Lai navrhl, že by jsme se s naším novým spolužákem měli dát také do řeči. Nakonec jsme mu nabídli, jestli by společně s námi nepoobědval. Kývl a tak jsme šli společně na školní dvůr, kde jsme zasedli na naše oblíbené místo pod stromem. Nemohl jsem si ovšem za tu chvíli nevšimnout, že zatím co s Laiem se Takami baví vcelku normálně a vypadá to, že si i rozumí, zato vždycky když jsem se s ním bavil já, lezlo to z něj jako z chlupaté deky, zakoktával se a do jeho tváří se hnala červeň. Nechápal jsem proč, ovšem Laiovi se už když jsme pod stromem rozbalovali jídlo usadil ten jeho protivný úsměv, všechno vím-všechno znám. Rozhodl jsem se tím prozatím nezabývat a až budeme sami pořádně se Laie na vše zeptat.
"A kde jsi byl vůbec o prázdninách na dovolené?" Optal se Lai Takamiho mezitím co se natáhl a sprostě mi ukousl kus kuřecí bagety co jsem měl v ruce.
"Hej!" Ohnal jsem se po něm rukou ale jemu se podařilo vyhnout se mojí ruce.
Takami se uchechtal, ale když se setkal s mým pohledem zase se mu do tváří lila červená barva.
"V České republice." Odvětil nakonec.
"Vážně? To je pěkně daleko, co jsi tam dělal?" Optal se Lai zvědavě-byl tady jediný kdo obstarával pořádnou konverzaci , ale nevypadalo to, že by mu to vadilo.
"Mám tam rodinu, babičku a dědu, moje mamka je z Česka."
Pousmál se a na jeho tváři bylo vidět, že se mu tam hodně líbilo.
Jeho oči zářily.
"Vy, vypadáte že jste vážně skvělí kamarádi.." Prohodil poté s obličejem stydlivě sklopeným k zemi.
"To jsme," ujal jsem se poprvé slova já," už do prvního dne na střední. On byl takové to strašně natěšené pako.." Vyprávěl jsem, ale Lai mě nenechal domluvit.
"A on takový ten děsně znuděný a cool frajer po kterém všechny holky šíleli a všichni kluci si s ním chtěli automaticky sednout."
"A jak…jak to, že jste si nakonec sedli spolu?" Otázal se a vypadal, že ho to vážně zajímá.
"Narazil do mě," vzpomínal jsem s úsměvem a neušlo mi Laiovo zabrblání: To ty do mě!"tak nešikovně, že jemu na zem spadly brýle a mě se taška. Lai se proto chtěl sehnout ale bez brýlí je slepý jak patrona, takže akorát šmátral úplně někde jinde. Bylo to vážně děsně směšné, ale nakonec jsem se mu pro ně sehnul-i pro svou tašku-a zeptal se ho, jestli by si se mnou nechtěl sednout."
"Vykládáš to, jako by si udělal nějaký děsně dobrý skutek ty matko Terezo." Vyplázl na mě Lai jazyk a v nestřežené chvíli mi zase ukousl pořádný kus mé bagety.
"Ty, že já ti seberu ty tvoje soví brýle!" Pohrozil jsem mu a sledoval jeho uražený obličej.
A tenkrát jsem to poprvé uslyšel-byl to smích podobný kterémukoli jinému smíchu, ale pro mě byl jedinečný. Jemný, skoro dívčí ale přesto v sobě měl něco mužného. Okouzleně jsem mu naslouchal, mezi tím co jsem se pokoušel Laiovi sebrat jeho brýle. A když jsem se pak na něj otočil a sledoval, jak má černé pramínky shrnuté z obličeje, oči mírně přivřené a ruku před ústy, jak se snažil tlumit svůj smích, napadlo mě jen jediní slovo-krásný. A to nejsem na kluky. Vždycky se mi líbily dívky, ale na druhou stranu jsem uměl zase zdravě posoudit, který kluk je pěkný a který ne. Přesto jsem se ještě nikdy nepodezíral z toho, že bych byl gay.
"Musí to být fajn, mít tak dobrého kamaráda." Připustil Takami, když se dosmál a já se s Laiem přestal pošťuchovat.
"To je," souhlasil Lai,"copak ty jsi nikdy nikoho takového neměl?"
To byl od Lai celkem tupý dotaz-kdyby někoho takového měl, přece by ten někdo nedovolil, aby Takamiho tak moc šikanovali. Už jen z představy toho, co by se stalo, kdybych našel Laie zmláceného na záchodech jako zmlátili Takamiho se mi dělal zle. Na druhou stranu, třeba někoho takového měl ještě před tím, než nastoupil na střední.
"Ne, nikdy jsem moc dobrých kamarádů neměl." Zakroutil Takami smutně hlavou a v očích se mu objevil stín.
"Tak můžeš být náš dobrý kamarád!" Usoudil Lai s úsměvem, vytrhl mi z ruky bagetu-tentokrát jsem ale neprotestoval-a natáhl ji k Takamimu.
Ten chvíli jen udiveně zíral, než se celý jeho obličej rozzářil a on se natáhl, aby si mohl z bagety taky kousnout. A stín z očí vymizel. Ale já moc dobře věděl, že je jen někde hluboko zasunutý a čeká na příhodnou chvíli kdy se objevit.
Uplynulo pár dní od té doby, co Takami přišel k nám do třídy a skamarádil se s námi. Za tu dobu jsme si povídali snad o všem možném-až na to že ta jeho podivná nervozita, rudnutí a koktání v mé přítomnosti nevymizeli a Lai, který tvrdil že už možná ví co to je, ale ještě si to potřebuje ověřit, mi nic nechtěl říct-ale téma jeho šikany jsme obcházeli obrovským obloukem. Přesto mě už pár dní trápila otázka, proč Takamiho vlastně začali šikanovat. Proč zrovna jeho. Vždyť on nebyl zlý, divný, dalo by se říct že na něm nebylo nic, čím by vybočoval z davu. Tak proč zrovna on? No, možná působil na chlapce neobvykle křehce-ty jeho dlouhé černé vlasy, útlá postava, stříbřité oči a plachý úsměv-ale to přece nebyl důvod proto, aby v někom vyvolával násilnické sklony, spíš naopak.
Vyvolával v člověku pocit, že ho musí obejmout, stisknout v náručí a nikomu nedat. A k mému překvapení ve mně tyto pocity rostly závratnou rychlostí. Když se mu ve vyučování zlomila tužka-jeho jediná-a on tak roztomile svýma šedomodrýma očima těkal po třídě stydlivý se někoho zeptat a já mu potom pučil tu svoji a pozoroval jak rudne a vděčně přímá. Ale ani na chvíli mě nenapadlo, že by mě mohl přitahovat.
Dokonce jako by šli mimo mě i ty Laiovy významné pohledy. Nebo jsem jim možná ani nevěnoval pozornost. Já nevím.
Každopádně pár dní na to Lai onemocněl. Což ostatně nebylo ani nic nečekaného. Stačilo totiž, aby ho ofoukl studený vítr a už tu byla chřipka, nebo aby do sebe příliš rychle naházel zmrzlinu a už tu byl zánět horních cest dýchacích. Polovinu školního roku proležel doma, chrchlal a sténal (já to vím, protože mě nutil abych mu nosil svoje poznámky a podrobně mu vysvětloval co se v jaké hodině událo, jako bych to sám věděl) a ještě si stěžoval! Každý jiný (třeba já) by si pískal, ale on se rozčiloval, že nemůže do školy! Šprt jeden bláznivý! Prý že bude mít mezery v učivu! Haha! Vždyť já, který jsem mohl s mokrými vlasy běhat kolem domu jako idiot a stejnak jsem byl zdravý jako řípa, jsem měl horší průměr a on, pan jsem-doma-nemocný-ale-chci-do-školy měl samé (pokud mu tu ojediněle nezkazila
2 z tělocviku) jedničky! Tomu se říká ironie osudu.
Jsem nemocný. Taky mě to pěkně štve, pořád před spaním piju pomerančový džus a ráno si beru vitamíny a stejnak mám zase chřipku! Zítra se vracím do školy i kdyby mě to mělo zabít! Pozdravuj ode mě Takamiho a buď k němu něžný.Lai!
Jen jsem se nad tou smskou ušklíbl, akorát mi nějak nešlo z hlavy proč bych měl být na Takamiho nežný. Je snad nějaká moje slečna? Asi už z té chřipky blouzní! Odůvodnil jsem si tu podivnou sms co mi ráno přišla a vyrazil do školy. Normálně se ve škole kromě Laie s nikým moc nebavím (i když vím že by plno lidí chtělo) ale teď jsem tam měl ještě Takamiho, takže jsem tipoval, že to zas až taková nuda nebude. Zvlášť když máme první hodinu tělocvik, ve kterém jako v jediném předmětu exceluju.
"Ahoj." Pozdravil jsem Takamiho, když jsem dorazil do školy a došel k hloučku lidí, nastoupených před tělocvičnou a čekajíc, až je náš sensei pustí se převléct.
"A-ahoj." Zakoktal se a okamžitě schoval tvář za černým závojem, aby skryl ruměnec, který se mu určitě dral na tvář.
Musel jsem se nad tím usmát. Všiml jsem si jak ho na zádech tíží batoh a v ruce drží tašku s věcmi na tělocvik a téměř se pod tou tíhou prohýbá. Ten je snad stejný jako Lai, ten taky neunese pomalu ani vlastní hlavu. Pomyslel jsem si a natáhnul se, abych mu mohl od té tíhy pomoct.
"To nemusíš." Zakroutil hlavou.
"Ale já chci." Nahodil jsem zářivý úsměv, protože jsem věděl, že pod ním pokaždé zrudne, znejistí a ještě mi sám ochotně podá tašku.
"A ty vlasy by sis měl sepnout, už minule ti grizzly říkal, aby sis je dal do ohonu." Připomněl jsem mu, mezitím co jsem si od něj tašku bral.
Grizzly-to je přezdívka našeho tělocvikáře. Je to dva metry velká hora svalů, porostlá hromadou tmavých chlupů, hrůznou bradkou a přitom hlavou holou jako vajíčko. A i když je jeho vzhled drobet děsivý, je to vážně milý chlapík. Na nikoho neřve, chápe když je někdo antitalent na tělocvik (jediný důvod proč Lai ještě neprolítl) a dokáže pochopit když někdo zaspí a ve spěchu zapomene na tašku s věcmi. Vždycky má ve svém kabinetu pár náhradních kousků. Na druhou stranu nestrpí výmluvy a zbytečné ulívačky a chce po každém, aby ze sebe dal to nejlepší. Mě ale tělocvik jde, už odmalička jsem navštěvoval plno sportovních kroužků, některé dokonce bojové, takže mi to nedělá problém. O to zábavnější je však pozorovat ty dva-Laie a Takamiho-jak se snaží vyšplhat aspoň metr nad zem, strefit se míčem do koše a uběhnout kolečko bez toho aniž by se zastavili. Ale ruku na srdce, nikdo a to doopravdy NIKDO nemůže být větší nešika než Lai (i když je mu Takami slušnou konkurencí).
"Zase jsem na to zapomněl," přiznal Takami ale přesto zvedl ruku, na které byla obmotaná bílá stuha," naštěstí mi Kaori půjčila tohle."
Pozoroval jsem ho, jak se snaží všechny ty prameny zkrotit a zavázat si je vzadu na týle. Se zvoněním se mu to konečně podařilo a já si všiml, že jeho obličej bez té věčné clony působí až příliš křehce a jeho oči se zdají ještě větší a jiskřivější. A když si všiml mého pohledu, jeho červeň ve tváři se zdála ještě výraznější.¨
"Tak děcka, jdeme na to! Kdo se dneska blbě vyspal, tak po téhle hodině si bude přát, aby celou noc nepařil u internetu." Ozval se mohutný hlas-a Takami sebou trochu trhnul-Grizzlyho, který si to právě napochodoval přímo doprostřed naší bandy, aby odemkl dveře které vedly k šatnám a tělocvičně.
"Nebo neměl doma malou sestřičku." Prohodil jsem a naschvál zívl.
"Máš bod," mrkl na mě přátelsky Grizzly," ale teď všichni hybaj do šaten!"
S méně či více otráveným mrmláním jsme se tam všichni rozešli, abychom na sebe hodili vytahané trička-a holky něco co triko ani pořádně není-a prodrali se tím raním mučením. Šatny jsem měli rozdělené na holky a kluky, což bylo celkem běžné, ovšem pak tu byl ještě Takami. Ten se chodil už od začátku převlékat na wc, ale nikdo neví proč a on sám nám to říct taky nechtěl.
Ale bylo toho kolem něho mnohem víc, ale on k tomu odmítal kohokoliv pustit. Chránil si to v sobě a ve chvílích, kdy se nehlídal, byly jeho oči plné stínů.
Já myslím, že tebe by k tomu pustil…Proběhly mi hlavou nedávná slova mého bělovlasého kamaráda. Tenkrát jsem na ně reagoval nechápavým: Proč mě?, ale Lai se jen pousmál a řekl, že na to musím přijít sám. Hloupý inteligent! Nadával jsem si pro sebe, mezi tím co jsem se převlékal do tmavých kalhot a modrého trika.
Kdybych jen věděl, že ještě tuto hodinu mi bude všechno o tolik jasnější…

 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Satiras Satiras | 6. srpna 2010 v 0:31 | Reagovat

NO já musím za sebe říct, že super. :-) Vůbec mi to nepřišlo nudné. Nemám k tomu žádnou připomínku a už se těším jak na druhý díl tohohle tak na tábor a další tvoje povídky :-D doufám, že kapitolky budou co nejdřív už se nemůžu dočkat :-D

2 Lilith-sama Lilith-sama | Web | 6. srpna 2010 v 8:59 | Reagovat

Pekný začiatok. Len aby sa Takami nebál ďalšieho vzťahu po tej šikane. Ale som si istá, že mu v tom "šípkova ruženka" veľmi rád pomôže :D:D.

Čo sa týka Hodiny lásky tak tam pokračko plánujem. Ale netuším, kedy sa k nemu dostanem, lebo toto som písala pol roka! Ešte to nemám celkom vymyslené, ale určite bude. ;)

3 terkic terkic | Web | 6. srpna 2010 v 9:03 | Reagovat

opovaž se nás dlouho napínat Ver!:D rychle dál, je to moc pěkná povídka:)

4 Ten_Ten Ten_Ten | Web | 6. srpna 2010 v 9:33 | Reagovat

Ty mi to děláš naschvál, že jo???!!! :((( já zejtra touhle dobou už budu někde za Prahou, takže jedinou možnost na net během dalších čtrnácti dní mám jenom dneska a ty rozepíšeš něco tak dokonalého! :(((
Je to skvělý! Začínám se zamilovávat do originálech a za to můžeš ty! :D takže si hezky poblahopřej, protože teď už nemám plnou hlavu jenom tábora, ona je on a obrazu, ale i tohohle! tak tedy... blahopřeju, povedlo se ti to, co mnoha jiným autorkám ne-dostat mě do víru originálek! xD

5 Asuky=3 Asuky=3 | Web | 6. srpna 2010 v 9:40 | Reagovat

Já sice originální povídky moc nečtu, ale tohle je hodně dobrý :) dáll

6 ariwa-sea ariwa-sea | Web | 6. srpna 2010 v 9:46 | Reagovat

Ehe.. až na jednu věc se mi povídka líbila.
Ale docela jsi si protiřečila s tím že má ostře řezané rysy a pak jsi psala, že má jemný obličej ;).

7 Nyu-chanˇ.ˇ Nyu-chanˇ.ˇ | Web | 6. srpna 2010 v 10:04 | Reagovat

A kde mám další díl?Proč je to tak krátký?..xDDDDA kde vězí další díl Tabor?Hm????????Ja chcu dalšííí dílyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyy..xDDDJe tu super,sugoi a prostě nejelpší..

8 Yazzy Yazzy | 7. srpna 2010 v 11:53 | Reagovat

to není fér^^ ale mi víme proč je takami takové rajčátko xDDD je roztomilej

BTW... s tou pedofilii jsem to nemyslela nijak zle...xDDD ostatně já sama si moc neztěžuju :D xDD ale někdo by mohl -_^

9 May Darrellová XD May Darrellová XD | Web | 9. srpna 2010 v 11:27 | Reagovat

Jashine! >< Proč to vždycky musíš skončit v tom nejlepším?! :D Jinak pěkná povídka, těším se na další díleček. ^^

10 BUCHANAN35Consuelo BUCHANAN35Consuelo | E-mail | Web | 15. září 2011 v 0:27 | Reagovat

All people deserve good life time and <a href="http://bestfinance-blog.com/topics/business-loans">business loans</a> or just college loan will make it better. Because freedom depends on money.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama