Understand me please! 2/2

9. srpna 2010 v 20:04 | Verasi |  Originální jednorázovky
Čauky....Když se mému fotříkovi něco nedaří, většinou začne s tím svým: Když se sere tak se sere! No, dneska bych s ním i souhlasila. Oficialně bych se nechala pasovat na největšího idiota planety..hned po chlapovi co si myslí že je opice. To je teda pěkný úvod co? :D Ale když mě se vážně všechno sere..Chjo. Dokonce ani s druhou částí nejsem spokojená, ale vám se snad bude líbit o něco víc než mě :). Takže, přeji hezké počtení a vy by jste mi mohli aspoň v duchu přát, at se mi to zlepší :)))).
Upozornění: Je to nehorázná slaďárna, budou vás potom bolet zuby!!! XD

Understand me please! 2/2

"Jen do mě!" Zavolal na mě zrzavý kluk a vyplázl na mě jazyk.
Oplatil jsem mu to dětské gesto, rozmáchl se a vší silou po něm hodil balón, ale ta úhybná mrška se mu s úsměvem vyhnula.

Aby jste rozuměli, Grizzly se rozhodl, že dnešní hodinu strávíme jeho oblíbenou-a mými dvěma kamarády nenáviděnou-vybíjenou. Ne že by to brýlaté pako, které právě doma leželo s chřipkou, mělo vůbec nějakou hru, která měla jen něco málo společného se sportem rádo, ale pokud šlo o vybíjenou, dalo se v jeho případě mluvit téměř o dech beroucí nenávisti. Z pravidla mi to odůvodňoval tím, že ve fotbale, basketbalu či přehazované se ho nikdo míčem nesnaží zabít (čili vybít). Lai totiž nebyl schopný před míčem uhnout (navzdory tomu, že byl malý a hubený o něčem jako mrštnost se mu mohlo jen zdát) a pravidelně dostal ránu, po které šel k zemi a na zbytek hodiny seděl na lavičce a fňukal. Bylo mi ho vždycky trochu líto a proto pokaždé, když jsem byl s ním v týmu (většinou se vybrali dva kapitáni a ti si k sobě vybírali, přičemž pokud jsem kapitánem nebyl já, Lai zůstal stát jako poslední a oba kapkání si ho "velkoryse" nabízeli-ne že by mu to vadilo, jakékoli zdržení od hry, dobré zdržení) snažil jsem se všechny balóny, které na něj mířily nějak pochytat nebo změnit jejich dráhu (i když jsem měl někdy nevídanou chuť nechat ten balón, aby mu napálil rovnou do obličeje a konečně už ho zbavil těch pitomých brýlí, když on sám se na to nezmůže), za což mi byl Lai většinou neskonale vděčný.
Ten tu teď ale nebyl a já bych se mohl v klidu soustředit na hru..ale….Byl tu Takami. Na sobě měl vytahané černé triko bez rukávů s nějakým černým potiskem a bílé kraťasy, které mu končily těsně u kolen. A nebyly vytahané. Byly upnuté a to způsobovalo, že mu obtahovaly zadek. A já bych si toho teoreticky ani neměl všimnout. Ovšem když na něho letěl balón a on se jen tak, tak sklonil aby uhnul a tím vyšpulil své pozadí přímo proti mně, nešlo se nedívat. A pak..pak už mě to k téhle jeho části těla magicky přitahovalo. A já místo abych se soustředil na hru, jsem se soustředil na něj. Možná jsem se koukal příliš nápadně, každopádně Takami vycítil můj pohled a do jeho tváří se nahrnula mě už dobře známa červeň, kterou ani nemohl schovat za tu svoji černou clonu.
Zvedl ke mně ty svoje stříbřité hloubky a ty jako by přímo zapadly do těch mých černých. Oba jsme byly zaujatí zíráním na toho druhého natolik-při čemž moje srdce tak zrychleně bylo-že jsme úplně ignorovali, že jsme právě ve škole, máme první hodinu tělocvik s Grizzlym a hrajeme vybíjenou. Jediné co jsem okrajově vnímal a co dokázalo proniknout za hradbu toho divného momentu bylo jakési volání. Chvíli trvalo než ho můj mozek přeložil jako: "Pozor!", a další okamžik, než mi konečně došlo, proč to někdo zavolal. Ale mnohem lepší by v tu chvíli bylo, kdyby to došlo Takamimu, protože se na něj řítil obrovskou rychlostí balón a on, protože právě podrobně zkoumal můj obličej, si ho absolutně nevšiml, dokud se mu nezvrtal do břicha a neohodil ho kus stranou. Takami přidušeně vykřikl bolestí a já hlasitě zakřičel jeho jméno.
Běžel jsem k němu, následován všemi spolužáky v čele s Grizzlym a klekl si před něj. Ležel tam zkroucený, rukama se držel za břicho a přidušeně kňučel. Stužka mu sklouzla z vlasů, uvolnila prameny tmy, které teď zpola zakrývaly jeho obličej a druhá polovina mu kolem hlavy dělala černou svatozář.
"Jsi v pořádku?" Vybafl jsem na něj snad tu nejdebilnější otázku, ale on se přesto pousmál.
"Vy-pa-dám ….na t-o?" Vysoukal ze sebe, ale to už mě z jeho blízkosti odstrčila mohutná postava Grizzlyho.
"Kluku hloupá," spustil, mezitím co se ho opatrně pokoušel postavit," když už se tu vijmečně nesnaží zmrzačit Lai, musíš ho hned zastoupit?" Chrlil ze sebe, mezitím co se mu povedlo na druhý pokus Takamiho vytáhnout na nohy.
"O-mlouvám se." Sklopil Takami hlavu, jako by to byla jeho chyba, ale přitom to já jsem odváděl jeho pozornost!
"No," Grizzly ho opatrně chytil za ramena a navedl k lavičce, na kterou ho posadil (a já ihned přešel a sedl si k Takamimu z druhé strany)," byla to celkem šlupa. Jsi ok?" Optal se sensei trochu opožděně.
"Jo, jen mám dojem že játra si vyměnili místo s ledvinami." Špitl s bolestí pokrouceným obličejem Takami, otočil se na mě a usmál se.
Grizzly to pozoroval z pozdvihnutým obočím a významně sešpulenými rty. Naschvál jsem uhnul jeho pohledu a úsměv-byť trochu škrobený, protože mi právě tak nějak unikalo, co se to tady děje-jsem černovlasému vrátil.
"No, měl bych tě odvést na ošetřovnu, ale mám tady hodinu," Grizzly se usmál a vstal," takže tě tam odvede tady Yukiro, beztak je to jeho chyba, kdyby jste tam na sebe nečučeli jak holubi na báni, uviděl bys ten balón."
Cítil jsem jak se mi do tváří hrne červeň, jako bych byl načapán při nějaké hanebnosti a ne jen při obyčejném dívání se na spolužáka. I když jsem tedy dával přednost dívání se na jeho určitou část těla. Ani jsem se nemusel dívat na černovláska po svém boku, abych viděl, jak se jeho obličej po Grizzlyho škodolibém konstatování zbarvil do ruda. Urychleně jsem vstal, kývl Grizzlymu na souhlas a natáhl k Takamimu ruku.
"Díky." Zamumlal vděčně a nechal se vytáhnout na nohy, viděl jsem mu na obličeji, jak rád by sám šel, ale břicho ho bolelo příliš na to, aby to zvládl a tak se o mě chtě nechtě musel půlkou svého těla opřít.
"Třepeš se, to je ti tak moc špatně?" Poznamenal jsem jen co jsme vyšli z tělocvičny.
"To není tím." Špitl Takami a já opět proklínal ty jeho dlouhé černé prameny, za kterými opětovně schoval svůj obličej.
"Tak čím?" Rozhodl jsem se konečně přímo zeptat.
V téhle jedné otázce ale bylo skryto nespočet dalších. A všechny se týkaly jeho podivného chování k mé osobě. A já na ně čekal odpověď. On se ale jen víc nahrbil a mlčel. Až po chvíli chůze něco zamumlal.
"Cože?" Otázal jsem se ho, protože jsem mu špatně slyšel.
"Potřebuju na záchod." Zopakoval o něco hlasitěji a já děkoval bohu, že právě kolem jedněch procházíme.
Urychleně, protože jsem nevěděl jestli se mu nechce náhodou zvracet, jsem vešel do dveří a ocitl se v modře vykachlíkované místnosti. Chtěl jsem jej zavést do kabinky, ale on si prostě dřepl uprostřed na studenou podlahu.
"Sedni si." Řekl a skrčil kolena, na které si položil bradu.
"Proč?" Otázal jsem se, protože mi celá ta situace nějak nedocházela.
A jeho oči, najednou nějak temné a smutné mi to vůbec neusnadňovali.
"Chtěl jsi odpovědi."
Tyhle tři slova mě donutila sednout vedle něj jako poslušný beránek a upřít na něj své oči, ve kterých jsem měl vepsané dva otazníky.
"Nechci abys mě přerušoval když budu mluvit," začal si na prst namotávat pramen svých vlasů, což svědčilo o jeho nervozitě," není pro mě moc lehké o tom mluvit…" Zhluboka se nadechl, jako před během na dlouho vzdálenost a začal.
"Myslím, že bych měl první říct," bolestně přivřel oči, ale já měl tušení, že tohle s jeho břichem nemělo nic společného," něco o minulém roce. Myslím, že tě už určitě párkrát napadlo, proč to vlastně dělali. Řeknu ti to. Jejich vůdce.. byl můj nejlepší kamarád… Když jsem vám tenkrát říkal, že jsem nikdy neměl dobrého kamaráda, lhal jsem. Měl jsem ho, jmenoval se Roko, vyrůstali jsme spolu a byli něco jako ty a Lai. Jenže..já všechno podělal."
"Ty?," zalapal jsem po dechu,"vždyť ten sviňák tě šikanoval!" Vykřikl jsem rozhořčeně a vůbec jsem si neuvědomil, že jsem mu slíbil, že po dobu co bude mluvit, ho nebudu přerušovat.
"A já se do něj zamiloval!" Vyjekl Takami hystericky.
Nastala tíživá chvíle ticha, kdy já jsem si uvědomoval, co Takami právě řekl a on se snažil vydýchat své přiznaní. Po chvíli ale pokračoval. A v hlase se mu zračily slzy.
"Roko to brzo zjistil. A pak..nastalo peklo. A já to ani nemohl nikou říct, tak moc jsem se styděl. A navíc…já ho pořád miloval! Tenkrát na těch záchodech jsem si přísahal, že už se nikdy do nikoho nezamiluju! A pak…"
Otočil ke mně tvář, ruce si položil na mé ramena a já byl příliš zmatený na to, abych si uvědomil, co chce udělat. Jediné, čeho jsem si všimnul bylo to, že jsou jeho tváře lesklé od toho, jak po nich kloužou ty malé perly z jeho očí. Byl jsem stále příliš v šoku, z toho že mi tu v podstatě přiznal, že je gay.
"A pak jsem tě uviděl. A znova..beznadějně a ještě silněji než když jsem lásku cítil posledně, se do tebe zamiloval."
Jak mi došlo, co že to právě vypustil z úst, vykulil jsem oči a chtěl něco namítnout. To už jsem ale na svých rtech pocítil něco vlhkého, drsného a přesto jemného a výhled mi zatrhla Takamiho hlava, v těsné blízkosti té mé. On mě líbá! Došlo mi. Na pár kratičkých chvil jsem zatoužil tomu polibku podlehnout, ale pak jako bych se vzpamatoval, jsem jej od sebe prudce odstrčil a vyletěl na nohy. Konečně jsem si pořádně uvědomil, co se to tady vlastně děje.
Takami mi oznámil, že ho šikanovali, protože je gay.
Je do mě zamilovaný.
A právě mě políbil.
Všiml jsem si, že tím, jak prudce jsem od něj odskočil, jsem ho povalil na zem a on se teď všelijak kroutil. Asi se praštil do hlavy-a k tomu se pořád držel za to břicho. Právě jsem mu ublížil-já který jsem nechápal, jak někdo může tak křehce vypadající osůbku zranit. Cloumal mnou chtíč k němu pokleknout, vzít ho do náruče, usušit slzy co se mu koulely po tváři a ve svém triku utišit jeho vzlyky. Možná proto, abych to skutečně neudělal, jsem se zvedl a s přidušeným klením vyběhl zpátky do tělocvičny, vzlykajícího Takamiho jsem nechal ležet na podlaze chlapeckých záchodů. Připadal jsem si sice jako ten největší srab, ale já prostě NEJSEM gay!
Doběhl jsem tam, odkud jsem ještě pře pár minutami bral nemohoucího Takamiho a zastavil až těsně před naším sensei, který se na mě tak trochu překvapeně díval. Zřejmě nechápal, co tu tak brzo dělám. Za tu dobu jsem na ošetřovnu rozhodně nemohl dojít. Zhluboka jsem se nadechl-od toho běhu mě trochu píchalo v boku-a vychrlil ze sebe jednu z nejhorších lží svého života:
"Zrovna jsem vedl Takamiho na ošetřovnu, když řekl, že potřebuje na záchod. Dovedl jsem ho tedy na pánské záchody, ale on v půlce místnosti sebou praštil o zem-zřejmě omdlel nebo o něco zakopl- a asi se u toho i praštil do hlavy. Běžte mu tam prosím rychle pomoct!" Vylíčil jsem Grizzlymu mou verzi, tak trochu poupravenou, toho co se stalo.
Kéž by se to stalo přesně takhle! Zadoufal jsem naprosto zbytečně, mezitím co jsem pozoroval, jak se Grizzly s velmi neslušným mumláním zvedá, volá k sobě dva statnější kluky a ve spěchu s nimi odchází na záchody, kde jsem tak surově nechal Takamiho ležet. Na chvíli mě napadlo, že bych možná mohl jít s nimi. Omluvit se Takamimu, který by mi nakonec třeba řekl, že to byl jen nějaký žert. Ale..nějak mi to konečně začínalo docházet. To jeho chování vůči mě, chování dívky která se musí bavit se svým idolem-to rudnutí, koktání, třas z mé blízkosti a také ty Laiovi divné poznámky, které mi až do té chvíle nedávali smysl. On to věděl! Celou dobu věděl že Takami je gay a je do mě zamilovaný! Udeřilo to do mě jako blesk, tahle nově získaná informace mě přímo přiškvařila na místě, takže i kdyby na mě sensei nehoukl, abych to tady pohlídal, zřejmě bych nenašel dost odvahy a pochopení, abych se tam mohl vrátit. Místo toho jsem si jen sedl na lavičku a zbořil tvář do dlaní.
Proč jsem to kurva vlastně chtěl vědět?
Zbytek odpoledne a ten kus dopoledne, kdy jsem musel trčet ve škole byl pro mě náročný. Vůbec jsem nedával pozor, byl jsem roztržitý a s nikým nemluvil. Dozvěděl jsem se, že Takami je na ošetřovně-je vlastně v pořádku, nemá žádný otřes mozku ani nic jen pořádnou bouli a to břicho je taky celkem v pohodě, ale přesto si ho tam celý dnešek nechají, dokud ho nepřijede někdo z jeho rodiny vyzvednout. Takami potvrdil moji verzi toho jak se to celé stalo. A já si připadal jako ten nejhnusnější člověk na planetě. Několikrát jsem o přestávce stepoval před dveřmi ošetřovny, ale nikdy jsem nenašel odvahu, abych tam vešel. Co bych mu vlastně říkal? Já ho přece nemiluju..nemůžu milovat kluka! No dobře, přijde mi roztomilý a pěkný a taky jsem se mu koukal na zadek, ale…!!
Takové schizofrenické rozhovory sám se sebou jsem vedl každou volnou chvíli, kdy se ze mě učitel marně nesnažil vypáčit nějaké informace týkající se látky.
Ze školy jsem vyletěl jako raketa, bez jediné pohledu k ošetřovně. Připadal bych si jako ještě větší hajzl než teď-ale pořád mi něco bránilo tam jít, omluvit se a vysvětlit, že ho mám rád jen jako kamaráda. Možná proto že já sám jsem si tím nebyl tak jistý. Ale připouštět jsem si to nechtěl. Místo toho jsem pocítil zlost ze zjištění, že můj nejlepší kamarád to celou dobu věděl, ale nenamáhal se mi o tom nic říct. Takami se mu s tím zřejmě svěřil-ale Lai, i když neustále říká, jaký jsem jeho skvělý kamarád, mi o tom neřekl ani ň a nechal mě, abych ze sebe dělal vola! Rozhodl jsem se, že si to s ním vyříkám hned, přešel jsem přes silnici do parku a usadil se na lavičku. V tašce jsem se musel chvíli přehrabovat vším tím bordelem, než jsem nahmatal svůj nový mobil, který jsem dostal od bráchy k vánocům. Zase se nenamáhal poctít nás ani na ty svátky svou drahocennou přítomností. Povzdechl jsem si při vzpomínce na mamku a její zdrcený výraz, že opět neuvidí svého syna a do mobilu namačkal Laiovo číslo. Zmáčkl jsem tlačítko na kterém bylo vyobrazené zelené sluchátko
a chvíli poslouchal zvonění, než se ozval Laiův uhuhňaný hlas.
"Prosím?"
"Lai?" Otázal jsem se, jako by to mohl být někdo jiný.
"Takami?," v jeho hlase se objevila radost z toho, že volám," co potřebuješ?"
"Já..já.."zachrčel jsem bezradně," já mám takovou zlost!" Vyjekl jsem nakonec.
"Proč?" Radost vystřídala špatně skrývaná starost.
"Protože jsi mi lhal a dělal ze mě blbce…zrovna ty..kdybys tu byl….já bych tě asi praštil!" Možná jsem si ani pořádně neuvědomoval, co říkám.
Lai jsem za dobu našeho kamarádství nikdy nepraštil, pokud jsme se zrovna nepoštuchovali, ale do toho jsme nikdy nedávali sílu ani jeden.
"Cože? Co to proboha meleš? Vůbec tě nechápu!" Ozvalo se zajíknutí a Lai se divoce rozkašlal.
"Ty, ty jsi věděl že mě Takami miluje! Věděl jsi to!" Vykřikl jsem a na chvíli se v mobilu ozývalo jen Laiovo chrčivé dýchání.
"Věděl.." Přiznal nakonec.
"Jak?" To bylo to jediné, na co jsem se právě zmohl.
"Poznal jsem to…To jak se na tebe díval…Jak se na tebe usmíval…To jeho červenání…On by mi to sám nikdy neřekl."
"Já…nevěřím ti, určitě ti musel říct, že je gay! Jak by jsi to jinak mohl tak dobře poznat?" Vyštěkl jsem naštvaně.
"Jedině, že bys byl tak samo pomatený jako on!" Pokračoval jsem bez rozmyslu, zlostí a vlastní zmateností jsem měl zatemněné smysly.
"P-o-mate-ný?" Vykoktal ze sebe Lai a v jeho hlase bylo něco, co jsem až příliš pozdě identifikoval jako bolest.
"Jasně, pomatený. Jaké jiné slovo? Kluk a kluk..to je prostě..pomatený..nepřirozený…" Zavrčel jsem.
"Byl bych radši kdybys mě praštil….protože…to co jsi teď řekl…" Nikdy jsem neslyšel Laie mluvit takhle, bez té jeho obvyklé hravosti-tohle bylo jenom takové zamumlání, bezduché, bolestné.
"Snad doopravdy nejsi gay?," optal jsem se a chrčivé mlčení bral jako souhlas, ze kterého mi přejel mráz po zádech," Ještě mi řekni že jsi do mě taky zamilovaný?"
"Ano, miluju tě," při těch slovech jsem sebou trhl a měl jsem co dělat, abych mobil neupustil," ale pouze jako nejlepšího kamaráda. Ovšem po tom všem, co jsi mi teď řekl, už si tím nejsem tak jistý."
A ticho. Strnul jsem v pohybu, mezitím co na druhé straně to Lai už položil, já nebyl schopný se pohnout. Cítil jsem toho příliš mnoho-něco, co jsem nedokázal identifikovat a čeho jsem se děsil k Takamimu, obrovskou lítost za to, co jsem řekl Laiovi, ale zároveň zklamání, že se mi už předtím nesvěřil, že je homosexuál. Měl jsem šílenou chuť hlavou začít mlátit do stromu a v očích jsem cítil mokro. Sakra! Sakra! Sakra!
Ještě chvíli jsem tam jen tak seděl-jako hromádka neštěstí-než mi došla sms od mamky, kde jsem a že má o mě starost. Pomalu jsem se zvednul a aniž bych dával pozor na cestu-bylo to spíš takové automatické-, nebo kudy to vlastně jdu, jsem se rozešel domů. Plánoval jsem odklidit se do pokoje a nějak si to všechno promyslet, co mám teď, když se všechno tak zkazilo, dělat. Protože jsem se cítil doopravdy bezradný. Nutně jsem se o tom potřeboval s někým poradit, ale nikdo nepřicházel v úvahu. S Laiem jsem o tom mluvit nemohl, protože jeho se to taky týkalo, ale právě on byl ten, komu jsem se svěřoval nejčastěji. Rodiče nepřicházeli v úvahu.
Konečně jsem se došoural k našemu domu a první, čeho jsem si všiml, že před domem, který je hned vedle nás a už aspoň dva roky-od té doby co majitelka zemřela-neobydlený, stojí hned několik aut, ze kterých svalnatí chlapi do domu vynáší nábytek. Máme nové sousedy. Pousmál jsem se a šel se podívat na toho nešťastníka, který měl takovou odvahu, že se nastěhoval vedle nás, takové hlučné rodiny, která je navíc obohacena o malého křiklouna. Došel jsem až k jednomu autu a prohlížel si, jestli mezi těmi svalovci neuvidím někoho normálního. Příjemně mi to odvádělo pozornost od toho všeho, co se dneska stalo.
"Hledáš někoho?" Ozval se za mnou hluboký, ale příjemný hlas.
Pomalu jsem se otočil a čelil zářícímu úsměvu zhruba 30tiletého muže. Na sobě měl oblek,černé sako a kalhoty, doplněné šedou košilí s bílou kravatou a ne zcela obvyklým doplňkem k obleku- černým šátkem na hlavě. Mile se usmíval a jeho tmavé oči zářily radostí a smíchem.
"No, vlastně, přišel jsem se podívat na nové sousedy, bydlím totiž hned vedle." Kývl jsem hlavou k našemu domu.
"Aha," pokud je to vůbec možné, mužův úsměv se ještě rozšířil," tak to abych se představil. Jsem tvůj nový soused, Toru Araragi." Natáhl ke mně ruku, kterou jsem s úsměvem přijal a taktéž se mu představil.
"To tu budete bydlet úplně sám?" Optal jsem se, když se opřel o jedno z aut a nevypadal, že by chtěl odejít.
"Samozřejmě že ne, budeš mít ještě jednoho nového souseda. Vlastně by mě zajímalo, kde vězí. Ještě před chvíli pomáhal těm horám vynášet nahoru klavír-vážně nechápu, na co jsme ho sem tahali-a nějak mi u toho zmizel z očí." Povzdechl si a rozhlédl se kolem.
"Já nezmizel, to ty se jen špatně díváš." Objevil se před námi najednou někdo další-zřejmě ten muž o kterém Toru mluvil-a natáhl ke mně ruku.
"Kaito Araragi." Představil se, když jsem
ruku přijal.
"Yukiro, bydlím hned vedle." Usmál jsem se na něho.
Oba vypadali moc fajn-ale mátlo mě na nich to stejné přímení. Nevypadali jako bratři nebo tak. Zatím co Toru byl takový vyšší a hubenější, Kaito byl o něco menší ale za to taky o něco širší. Nemohl jsem vědět, jaké má Toru vlasy,když je skrývá pod šátkem, ale nevypadal, že by měl stejně agresivně zrzavé jako Kaito. Samozřejmě, já a moje malá sestřička jsme stejné vlasy taky neměli, jen brácha měl na hlavě tu samou tuž co já, ale i tak jsme si byli všichni v obličeji podobní, měla jsme stejné rysy. To se o těch dvou říct nedalo. I když, možná budou jen vzdálení příbuzní! Napadlo mě.
"Vy jste bratři?" Otázal jsem se nakonec a sledoval, jak mezitím co na tváři Kaita se začíná rýsovat nervozita, Toru se usmíval pořád stejně.
"Ne, nejsme bratři, ani příbuzní.." Odmlčel se a čekal, jestli to pochopím.
"Ale to stejné přímení," v tu chvíli mi to došlo," panebože…."
"Jsme manželé." Potvrdil moji domněnku Kaito a nepatrně se zasunul za Toru, jako by se za něj chtěl schovat.
"Aha..Já..Nevěděl jsem…pardon…" Koktal jsem jako to největší pako.
"Nevadí," Toru se natáhl a pevně zachytil Kaitovu ruku," ale my už budeme muset jít. Nebo nám ti sloni všechno roztřískaj." Zavelel a už si to rázoval pryč, ruku v ruce s Kaitem.
"Rádi jsme tě poznali." Stačil ještě Kaito křiknout, na což jsem jen kývl a rychle zdrhal do bezpečí domu.
Když jsem se ale těsně před našimi dveřmi otočil, viděl jsem, jak se Toru krapet sklání a…líbá Kaita. A já v tu chvíli místo nich viděl sebe a Takamiho. Jakmile ta chvilková iluze skončila, vyřítil jsem se do dveří tak rychle, že jsem se téměř přerazil o věšák, čímž jsem na sebe upozornil mamku s taťkou.
"Pšt!," přiložila si mamka prst ke rtům,"Raiki právě usnula." Informovala mě, ale než jsem se stačil vypařit po schodech nahoru, kde jsem se hodlal zamknout v pokoji a nejspíš tam bít hlavou o zeď, dokud my z ní nic nezbyde (z té hlavy), tak mě mamka čapla a odtáhla do kuchyně, kde se k mojí neskonalé radosti vyskytoval i taťka.
"Kde jsi tak dlouho byl?" Vybafla na mě mamka místo pozdravu.
"Byl jsem omrknout nové sousedy." posadil jsem se ke stolu a natáhl se pro jednu z mamčiných specialit-ovocného štrůdlu.
"A co na ně říkáš?" Pokračovala mamka ve výslechu.
"Zdají se milý a jsou fajn, ale jsou.." Nějak jsem neměl sílu to vyslovit, proto jsem si radši rychle ukousl velké sousto.
"Gayové?," dopověděl za mě taťka,"to je ale v dnešní době úplně normální."
"Neměl bys lidi odsuzovat jen podle toho koho milují," chytla se toho mamka," já pro ně mám pochopení. Plno lidí jim říká že jim to nevyjde, že je to nepřirozené a takové. Něco takového jsem s tvým otcem zažili taky!"
"Co-že?" Podařilo se mi vykoktat, když jsem se přestal dusit svým soustem.

"No, já byla chudá a nevzdělaná, zatím co tvůj otec byl ředitel důležité firmy, měl plno peněz a vysokou školu. Navíc já byla starší než on. Plno lidí nás od našeho vztahu odrazovalo," mamka si povzdechla a taťka ji láskyplně objal," už jsem myslela, že nám to prostě nemůže vydržet, přes všechny tyhle rozdíly a chtěli jsme to skončit…" Její pohled se mi dál tak smutný a vzdálený, že mi na okamžik připomněl, jak se na mě díval Takami, když jsem se od něj odtrhnul.
"Ale pak jsme si uvědomili, že na ostatních nezáleží, nezáleží na tom co nám vštěpují do hlavy, nezáleží na tom jak moc se na nás budou koukat skrz prsty. Protože pravý přátelé to přijmou a dobří lidi taky. A navíc..přijme to našel láska a to je nejdůležitější." Dokončil za mamku taťka.
Pravý přítel….Lai….
Moje láska….Takami….
Došlo mi v tu chvíli a já se postavil tak prudce, až se židle zakymácela. Mamka i taťka se na mě překvapeně podívali, ale já se zmohl jen na prosté "Díky, musím jít!" a vyletěl jsem z domu jako raketa. Cíl byl jasný-Laiův dům. Byl jsem ochotný jej klidně odprosit, aby mi to prominul a poradil mi jak mám Takamimu říct, že mě to všechno mrzí a že ho asi taky…miluju. Byl jsem ochotný pro ty dva udělat cokoliv, protože oni by to udělali pro mě. A nezáleží na tom, koho milují. A ještě k tomu, když ti dva skvělí kluci milují mě (naštěstí tedy každý jiným způsobem)!
Jindy mi cesta k Laiovi zabere pěšky i půl hodiny, ale tímhle svým šíleném tempem, jakým jsem si probíjel cestu mezi lidmi, to nezabralo ani čtvrthodinu. Teprve u jejich domovních dveří jsem zjistil, že mě hrozně píchá v boku a nemůžu se pořádně nedchnout. Na chvíli jsem se musel posadit na kamennou cestu a všechno to v klidu vydýchat.
Sklonil jsem hlavu a dýchal jako blázen, když se ozvaly téměř neslyšné kroky a někdo tiše zamumlal:
"Yukiro?"
Jemný a za každé situace trochu ustrašený hlas, který by mohl být klidně dívčí, ale něco v něm vypovídalo o jeho mužnosti.
"Takami?" Prudce jsem vyskočil na nohy, čímž jsem ho donutil o pár kroků ustoupit.
Všiml jsem si, že je v obličeji bledý jako křída (a to on není ani obvykle zrovna tmavý typ) a nervózně si kroutí prsty.
"Jen..," ještě o pár kroků ustoupil a nechal si přes tvář spadnout svůj černý závoj (jeho vlasy)," chtěl jsem se podívat jak je Laiovi..ale asi přijdu jindy…"
Otočil se
chtěl odejít, ale já ho chytl za loket a otočil zpátky ke mně. Vyděšeně sebou škubl, jako by očekával, že ho třeba praštím. Stáhlo se mi hrdlo.
"A jak je tobě?," optal jsem se a zjemnil svůj stisk," Co říkala sestra?"
"Jo…je mi dobře." Vykoktal značně překvapeně.
Pomalu jsem ho pustil a zhluboka se nadechl. A potom jsem se poklonil téměř až k zemi a pevně stiskl oční víčka k sobě.
"Můžeš mi prosím odpustit? Můžeš mi odpustit, jak jsem ti ublížil? Můžeš mi prosím odpustit a dál mě..milovat? Protože já tě taky miluju, jen jsem nehorázně nechápavý blbec."
Snažil jsem se mluvit jasně a dát najevo co cítím.
"Baka," uslyšel jsem nad sebou," baka, baka, baka!"
A taky něco jako vzlyky. Urychleně jsem se narovnal, aby mi v další chvíli něco černovlasého, na pohled tak křehkého a jemného a pro mě dokonalého, padlo do náruče.
"Taky tě miluju." Zašeptal a jemně mě políbil.
Ale tentokrát jsem ho neodstrčil. Naopak byl jsem to já, kdo polibek prohloubil a jemně mu odhrnul tu černou hřívu z obličeje. Užíval jsem si ten pocit, o který jsem se málem vlastní blbostí ochudil. Líbali by jsme se snad nekonečně dlouho, tady, před Laiovým domem, všem na očích, kdyby se náhle z otevřených domovních dveří neozval ten nezaměnitelný, chřipkou pozměněný hlas.
"Já věděl, že nemůžeš být až takový blbec."
Polekaně jsme se od sebe odtrhli a spatřili usmívajícího se brýlatého kluka, s bílými vlasy trčícími do stran a rukama spokojeně danýma za hlavou.
"Omlouvám se, Lai, já vím že jsem mluvil jako idiot…"
"To jo." Souhlasil Lai.
"A taky že jsem ti tím ublížil.."
"To máš pravdu…"
"Ale taky tě miluju," všiml jsem si jak Takami ztuhl a rychle jsem ho chytil za ruku a propletl s ním prsty,"jako nejlepšího kamaráda!"
"Tak tomuhle se říká Happyend, když jsi to konečně pochopil" zasmál se Lai huhlavě a znova se rozkašlal," zatracený kašel!"
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lilith-sama Lilith-sama | Web | 9. srpna 2010 v 21:38 | Reagovat

To ma tak šokovať nesmieš!!! Už som si myslela, že spolu neskočia. Vrrrr, to sa mi také šoky ani kus nepáčia, ale na druhej strane prekvapivé konce milujem. Krásna poviedka!

2 terkic terkic | Web | 9. srpna 2010 v 23:09 | Reagovat

naprosto kouzelné:) jak s tím nemůžeš být spokojená? vždyť je to moc kawai:)

3 Asuky=3 Asuky=3 | Web | 10. srpna 2010 v 11:00 | Reagovat

Báječný :))

4 May  Darrellová May Darrellová | Web | 11. srpna 2010 v 10:28 | Reagovat

Jéééééééééé, to jsem ráda, že to dopado dobře ^^

5 Sajuri Hiroshima Sajuri Hiroshima | 18. srpna 2010 v 21:15 | Reagovat

Zlatíííí dokonalost!

6 Ten_Ten Ten_Ten | Web | 24. srpna 2010 v 8:03 | Reagovat

kráááásné probuzení hned takhle po ránu. a den bude zase krásnější... *spokojeně si pokyvuje hlavou a píská si*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama